Proti všem

V dobách velke nejistoty a spolecenskych krizi - a v takove se dnes nachazime - stoupa zajem o historicke udalosti, ktere maji co rici k dnesku. Takze tenhle clanek   https://vlkovobloguje.wordpress.com/2018/12/02/nase-slavne-prohry-bitva-u-lipan-ii-lipany-prubeh-a-dusledky/ vubec neni "off topic" ba naopak. (A az budu v pokrocilem duchodu, tak si znovu/konecne  prectu dalsi  knihy Aloise Jiraska :)  Odhledneme ted ale  od vyznamu husitstvi  pro  uvedomeni si nasi  ceske identity a podivejme se na technicke otazky. Uz na zakladni skole nas  ucili o vozove hradbe - ale vlastne nikde poradne nevysvetlili, o co slo:  Vypravme se spolu rovnou na lipanskou pláň onoho konce května 1434. Spatřili bychom menší vozovou hradbu, kterou sestavila polní vojska na svahu Lipské hory, což byla jediná významná vyvýšenina v okolí. Koaliční vojsko, které přitáhlo později, se muselo smířit s mnohem méně výhodným postavením u vesnice Hřiby. Kolik přesně obě vojska měla bojovníků, to není přesně jasné, ví se jen o mírné převaze koalice, které měla jak v pěchotě, vozech i jízdě, ale pravděpodobně ne v počtu děl

  Zásadním problémem prvotních husitských houfců byla otázka, jak bojovat se “železnými pány”, tedy rytíři na koních, což byla úderná pěst tehdejšího válečnictví. Byli tak zásadní, že k boji pěšáků v některých bitvách vůbec nedocházelo, případně sloužili jen jako stafáž či dekorace. Podle tehdejší teorie měl jeden obrněný jezdec hodnotu jako deset pěšáků. Deset plně vybavených pěšáků. A ty husité neměli. Tento problém byl řešen různými vojevůdci v různých dobách. Například Švýcaři přišli s taktikou semknutého útvaru pěchoty, ježícího se sudlicemi či píkami, který v případě soudržnosti nemohli rytíři rozvrátit. Tento sehraný útvar postupoval bojištěm jako jakýsi velký tank. Podobný způsob boje vedly o století později i španělské tercie. Bratr Žižka neměl tolik bojovníků ani tolik času na jejich perfektní výcvik, který byl pro podobný boj nezbytný, proto sáhl po zlepšováku – vozové hradbě. Tu nevynalezl, používala se již dříve, ale obvykle jen jako ochrana tábora.  Husité z vozové hradby vytvořili základní prvek své taktiky a dovedli jej k dokonalosti. Dokázali táhnout nepřátelským krajem ve dvou kolonách tak, že pokud nepřítel zaútočil, sestavili z řady vozů hradbu během několika minut. Každý bojovník perfektně znal své místo a povinnosti, takže překvapit postupující vojsko bylo téměř nemožné. 
Ideálně byla hradba sestavena na vyvýšenině a to v několika řadách, způsobem “kolo na kolo” (přední kolo jednoho vozu bylo připoutané řetězem k zadnímu kolu vozu následujícího, ovšem ten nestál v přímé řadě, ale vedle dotyčného vozu). Hradba tak nebyla rovná, jak si možná někteří představují, a mezi vozy nebyly mezery – pokud snad ano, kryly je děla chráněné pavézami. Na každý vůz bylo šikováno nějakých 15-20 bojovníků s cepy, píkami, kušemi a dalšími chladnými zbraněmi, případně s hákovnicemi a dalšími předchůdkyněmi pozdějších pušek. Přední strana bojového vozu byla zesílená a chráněná až po osy kol těžkou dřevěnou deskou. Zdůrazňuji, že tento popis představuje nejpravděpodobnější variantu sestavení hradby, protože z dobových zobrazení není přesně jasné, jak vlastně skutečně vypadala. Umístěním na voze se bojovníci vyrovnali “železným pánům”, ba dokonce byli i ve výhodě. Zatímco rytíř seděl na koni, který se pohyboval, mohl se splašit atd a v ruce svíral kopí či meč, zbraně husitských bojovníků byly obvykle delší a vůz poskytoval stabilnější základnu. Rytířské vojsko se mohlo pokusit hradbu napadnout a bojovat, leč taková taktika neměla šanci uspět. Poté, co útočník ztratil mnoho mužů, elánu i odvahy a pokoušel se o ústup a případné nové zformování, byla hradba na boku v pravý čas otevřena a ustupující byli napadeni jízdou či pěší zálohou. Toto celkem spolehlivě zajistilo panický útěk nepřítele a vítězství. Takto husité obvykle bojovali a obvykle i vítězili tam, kde jejich způsob válčení neznali. To ale v roce 1434 už přestávalo platit a proti vojsku bývalých přátel to neplatilo ani v nejmenším

V hodnocení bitvy a jejího významu se rozcházeli jak pozdější historikové, tak i současníci ihned poté, co pohasly poslední stodoly s upálenými zajatci. Zatímco katolický tábor pochopitelně slavil, tak městské svazy byly v šoku. Umírnění husité nebyli z výsledku bůhvíjak nadšeni, leč chápali jej jako jedinou možnou cestu, jak pokračovat v jednání s basilejským koncilem. Pro nedostatek pramenů se jen těžko odhaduje, co si mysleli prostí lidé nebo dokonce sedláci. Ti žádné kroniky nepsali. Historikové už od Františka Palackého se na bitvu dívali různě. On sám o vojácích z polních vojsk napsal: “všecken svůj věk na vojnách strávili, aniž naděje byla, aby pod řádem a právem živi býti mohli, takže kdyby živi zůstati měli, království v pokoji nikoliby státi nemohlo”. Na druhé straně ale Palacký bitvu chápal jako porážku české demokracie, hnutí měšťanů a sedláků, protože v dalším vývoji získala mnohem větší slovo šlechta a potýkání měst se šlechtou mělo trvat až do roku 1547, kdy byl městský stav potrestán za opozici vůči panovníkovi a ztratil značnou část svého významu. To samozřejmě – dle chápání Palackého – završila bitva na Bílé hoře.  Josef Pekař, kritik husitství, následně celou porážku interpretoval jako šťastný okamžik likvidace zemských škůdců, díky kterému mohly konečně skončit války a započít nové budování království dvojího lidu. Podařilo se mu shromáždit radostné dobové reakce a to jak u katolíků, tak i u utrakvistů. Právě neochota ke kompromisu, k náboženské toleranci, byla polním vojskům a celé táborské církvi vlastní. I mnozí umírnění kališníci si uvědomovali, že tato neochota blokuje další jednání, aby konečně mohl být uzavřen mír. Samozřejmě, že takové hodnocení bylo přijato s opravdu velkou nevolí. Bitva u Lipan byla totiž už od obrozeneckých dob líčena jako národní tragédie, na bývalém bojišti se konaly politické manifestace a byla zde vybudována mohyla Prokopa Holého. V obrozeneckém panteonu velikosti českých dějin hrála nesmírně důležitou roli demonstrující tragédii při nesvornosti národa. Tato myšlenka byla v devatenáctém století, v neshodách mezi Staročechy a Mladočechy, chápána obzvláště aktuálně