20 let v NATO

Obcas je dobre ohlednout  se zpet. Dopis Stepana Kotrby napsany pred 20. lety
Politici připravují oslavy 20. výročí vstupu naší země do NATO
Nejen ten dopis stoji za precteni. Nazory S.K. byvaji vyhranene, dobre - az uderne - formulovane, v urcitem smyslu  mozna - nekdy - vyrazne levicove ale vzdy stojici za precteni.  Kouknete take, co rika i o Venezuele a o nasich nejnezavislejsich,  nejneuplatnejsich, nejneovlivnitelnejsich  nejvyssich/vrchnich/atd.   -  jak se poruznu  jmenuji - soudcich...

... Mé svědomí je čisté. Donutil jsem jako Štěpán Kotrba předsedu vlády Miloše Zemana ke změně politiky, i když ex post, po útoku. Omluvil jsem se tehdejšímu jugoslávskému velvyslanci, básníku Djoko Stojićićovi za všechny slušné Čechy. Šedesát procent delegátů sjezdu ČSSD, který se tehdy konal, se omluvilo se mnou. Společně jsme přinutili Miloše Zemana, že nechal svého ministra zahraničí Jana Kavana zorganizovat česko-řeckou iniciativu. Ano, pod pohrůžkou pádu vlády sociální demokracie. Bělehrad jsme před bombami nezachránili. Ale Srbům jsme řekli, že my jejich nepřátelé nejsme. A to platí dodnes.Tehdy, v roce 1999, jsem napsal:

Vážený pane velvyslanče,

dovolte mi, prosím, vyjádřit hlubokou lítost nad vývojem situace, kterého jsme dnes svědky. Agrese má býti zvána agresí, a nikoliv humanitárním úsilím. Úsilí o dohodu by se nikdy nemělo propagovat a vynucovat řízenými střelami a bombami. Tento stát již několikrát ve své historii zažil import vzletných myšlenek za asistence tanků. To, že paměť některých českých politiků, ale i některých českých občanů nesahá dnes dál než do roku 1989, je zřejmě politováníhodná realita. Polovina českého národa (podle prozatím kusého průzkumu veřejného mínění) nesouhlasí s vojenským řešením Severoatlantické aliance. Čeští občané se však neměli právo vyjádřit v referendu k této věci stejně, jako se neměli právo vyjádřit ani k dělení své vlastní země. To dokládá, že vina jedněch by neměla padat na hlavy druhých. Nesuďme národy, souzeni musí být vždy odpovědní - v tomto případě politici a generálové. 

Těší mne, že v sociální demokracii, jejíž jsem členem, se našlo dvanáct odvážných a moudrých poslanců, kteří nezvedli svou ruku k souhlasu s vysláním českých vojáků proti svrchovanému státu. Je to pro mne naděje, že i my se ideály demokracie jednou naučíme ctít jako nejvyšší cíl politiky a nebudeme podléhat mediálním manipulacím.

Mezi českým a srbským národem existovalo dlouhá staletí tradiční přátelství, dané nejen všeslovanskou myšlenkou, ale i příbuzným jazykem, kulturou a náboženstvím. Existovalo ale i mezi Čechy a Chorvaty, Černohorci a dalšími. Proto je pro řadu z nás v Čechách nepochopitelný vývoj Jugoslávie v posledních letech. Pamětníci asi nezapomenou ani na postoj Vašeho lidu a Vašich politických představitelů v letech pro nás tak bolestných, jako bylo oklešťování suverenity a okupace nacistickým Německem či okupace naší země vojsky Sovětského svazu v roce 1968. Ta „dočasnost“ jejich pobytu v Československu trvala u nás dvacet let. Svobodu a ducha národa však nezlomila. Doufám, že tradici přátelství národů obou našich zemí nepřeruší ani okolnosti, které ani Vy, ani já nemůžeme změnit naráz. Demokracie, úcta k právu a svobodě jednotlivce, společenství svobodných a hrdých občanů, respektující druhé a ctících zásady lidství se nedá exportovat. Demokracie se nedá vybudovat ani násilím - útoky raket, nálety a bombardováním či dokonce tanky. Demokracie nesmí ale nikdy stát ani na kořenech zbrocených krví svých vlastních občanů.

K demokracii musí každá země dospět sama – občanskou a politickou zralostí obyvatel. Jen dialog všech se všemi tomuto snažení může napomoci, dát trvalost a sílu. V naší vlasti je tato sebevýchova stejně těžká, jako v mnoha dalších zemích a těžko můžeme říci, že je u konce.

Chápu v této věci Vaše postoje, plné žalu a bolesti a přesto se domnívám, že musejí ještě existovat cesty k mírovému řešení a odvrácení dalšího utrpení obyvatel vaší země. Pokud existují, využijte jich, pokud je to ještě možné.

Jedna z velkých postav naší křesťanské historie – Mistr Jan Hus řekl: „Mluv pravdu, miluj pravdu a přej pravdu druhým.“ Za svou pravdu i zemřel. A jeden z největších politiků současnosti, Michail Sergejevič Gorbačov při své návštěvě Prahy před řadou let toto životní krédo Mistra Jana doplnil: „Braň pravdu – a to je to nejtěžší.“ Přijel tehdy do Prahy říci Čechům a Slovákům, že jeho země už nikdy nebude vynucovat svou pravdu tanky...

Je sice možné (a možná i správné) zemřít za vlast – svobodný, hrdý a nikým nepokořený, namísto života v hanbě okupace a nesvobody, je ale možné i žít a zůstat nepokořený, a přitom bránit pravdu a všechny vznešené ideály, z nichž vyrůstá tradice národa i státu. Vašeho i našeho. Je třeba si vážit svobody, ale i života.

Berte prosím můj dopis Vám jako výraz podpory pro jakékoliv rozumné a lidské řešení nelehké a tragické situace, ve které se Vaše země ocitla, které povede k mírovému řešení. Berte jej zároveň  i jako odsouzení agrese a plnou podporu petice za ukončení útoku NATO vůči Vaší zemi

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Cílem Varšavské smlouvy bylo (naopak... poznamka MZ)  podřídit armády členských států sovětskému velení, legitimizovat pobyt sovětských vojsk na území některých členských států, koordinace politiky a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě, resp. spolupráce ve vojenské oblasti při společné obraně socialismu, suverenity a nezávislosti, a také vytvoření protipólu k severoatlantickému paktu. Nejvyšším politickým orgánem Varšavské smlouvy byl oficiálně Politický poradní výbor složený z nejvyšších stranických a státních představitelů členských zemí. V praxi však direktivy Spojenému velení a štábu Spojených ozbrojených sil přicházely z Kremlu. Velení sídlilo v Moskvě a v jeho čele stáli pouze sovětští vojenští představitelé. Zástupci ozbrojených sil ostatních států byli pouze styčnými důstojníky, přinášejícími instrukce sovětského velení. Otázky strategie a taktiky v obecné rovině neřešilo velení a štáb spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy, nýbrž generální štáb sovětských ozbrojených sil. Jediná vojenská operace všech členů Varšavské smlouvy (mimo Rumunska) byla invaze vojsk do Československa 21. srpna 1968. Varšavská smlouva se navenek tvářila jako obranný pakt, ale v dochovaných operačních plánech se počítalo s rychlou likvidací útoku NATO a následným obsazením západní Evropy během několika týdnů