20191216

Altokumulus  lenticularis ,  jasne viditelna znamka jizniho proudeni. Altokumulus videti - horce zaplakati (uslovi vlekaru)

Predvanocni obleva se rozbiha, zatim nic dramatickeho. Mimo hrebeny Krkonos toho totiz zatim nema moc ceho roztavat

 
V Rejdicich si tradicne  pospisili, dlouho jim ten novy (umely i prirozeny) snih asi ale nevydrzi

Takhle to byva casto: Jazyk studeneho vzduchu  proudiciho od Gronska dosahl  sice  uz  k pobrezi severni Afriky -  k nam je ale v ramci toho velkeho viru nad Atlantikem vtahovan teply vzduch  od jihu az jihozapadu 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dnes mne zaujaly m.j. tyto uryvky  z  clanku  https://vlkovobloguje.wordpress.com/2019/12/16/vlastenectvi-v-globalizovanem-svete/#more-960177
V lásce k vlasti je člověk identický se svými blízkými, s kterými ho spojuje společný jazyk, společná domovina, společné dějiny. Kronika tak řečeného Dalimila z počátku XIV. století dosvědčuje v jaké úctě a vážnosti byly kroniky, příběhy z dějin, písně a výtvarná díla už na samém začátku česky psaných dějin. Je to sedmisetleté kulturní dědictví národa, předávané z generace na generaci. Je to paměť národa i učitelka života.Jsou jedinci, kteří tohle neprožívají a nemusíme při tom myslet jenom na kosmopolitního Karla Schwarzenberga, který je jako aristokrat doma všude, kde má majetek. Ať jsou to Čechy, Rakousko nebo ve Švýcarsku. Máme proslulejší jedince, kteří se za občany své země stydí nebo jimi pohrdají. Například Emanuela Moravce. Prvorepublikový armádní důstojník, hrdina československých legií v Rusku a vlastenec, ale stačilo, že ho Němci pozvali na okružní poznávací cestu po Německu a Moravec se z cesty vrátil nadšen. Bylo mu umožněno pracovat v Českém rozhlasu. Své rozhlasové komentáře shrnul do knihy Ve službách nové Evropy. Některá jeho prohlášení by se nemusela nijak zvlášť upravovat, aby jejich smysl mohl být vykládán jako současný: „Zda bude nebo nebude český národ součástí evropského společenství, to na osudu Evropy a světa nic nezmění. Osm miliónů krátkozrakých, domýšlivých, nesmiřitelných a popudlivých kmocháčků se rozplyne v několika desetiletích v evropském džberu jako kostka cukru.“ I složitá osobnost státního prezidenta Emila Háchy, který podle vlastních slov:  „… vložil osud českého národa do rukou Vůdce a říšského kancléře, který prohlásil, že přejímá český národ v ochranu Německé říše. Byl jsem si již tenkrát vědom toho, že náš národ získává tímto aktem cenné a bezpečné postavení…“ a protože byl v té neblahé době nejvyšším státním činitelem, pokračoval po atentátu na Heydricha slovy: „… Já jako nejvyšší představitel českého lidu, jako orgán nejen samosprávy, kterou nám Vůdcův výnos vymezil a zaručil, ale i jeho celé národní a sociální bytosti, mám v prvé řadě právo a povinnost, abych Vám co nejdůrazněji dnes řekl: Jest nejvyšší čas, abyste mužně a odhodlaně přistoupili k nejreálnějšímu a upřímnému plnění povinností vůči Říši. Plňte tyto své povinnosti ze všech sil, plňte je jednoznačně, otevřeně a oddaně! Činím tak já, činit tak musí každý člen vlády, každý veřejný zaměstnanec, každý dělník, zemědělec, podnikatel i živnostník, slovem každý na svém místě. Nejde jen o to, dostát čestně závazkům, které jsme před více než dvěma roky převzali, nýbrž jde o to, abychom znovu získali onu část důvěry vedoucích kruhů Říše, již jsme vinou těch, kteří nepochopili naše postavení, namnoze pozbyli a které ke své národní existenci nutně potřebujeme. Musíme si neustále uvědomovat, že jsme součástkou veliké a mocné říše, která má sílu i vůli nás chránit. V tomto přesvědčení nesmíme se dáti zviklat žádnými klamnými a záludnými hlasy, zejména z nepřátelské ciziny, ať z Moskvy, ať z Londýna…“ 

---------------------------------------------------------------------------------------------

Po 2. světové válce se československá justice vypořádala s kolaboranty velice tvrdým způsobem. V tzv. retribučních procesech bylo mimořádnými lidovými soudy za kolaboraci s okupačními orgány odsouzeno 730 obyvatel. Ačkoliv je to pro námět článku vedlejší, protože paměť na události konce čtyřicátých let upadá, není na škodu je připomenout. Ti, co přežili lidový lynč, t.j. šéfredaktor Českého slova Karel Lažnovský, Rudolf Novák (šéfredaktor Árijského boje), Antonín Jaromil Kožíšek (šéfredaktor Moravských novin a Poledního listu), Alois Kříž (redaktor protektorátního rozhlasu), Vladimír Krychtálek (šéfredaktor Venkova), Jaroslav Křemen (šéfredaktor A-Zet, byl na zásah ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny Benešem omilostněn a po řadě zkrácení trestu v květnu 1960 propuštěn), Karel Werner (šéfredaktor Českého slova) a v nepřítomnosti Emanuel Vajtauer (šéfredaktor Večerního Českého slova a nacisty obnovené Přítomnosti), byli odsouzeni k smrti oběšením. Mezi souzenými novináři byl i Vladimír Ryba, někdejší šéfredaktor Práva lidu a Národní práce, který podle některých svědků psal sice v zájmu existence listu kolaborantské články, ale bez denunciací. Kryl prý svým postojem mnohé redaktory, kteří však až na Jaroslava Seiferta nepřišli k soudu svědčit v jeho prospěch. Spisovatel K. J. Beneš jako jediný ze soudců z lidu žádal dokonce pro Rybu trest smrti, výrok soudu zněl na 10 let žaláře. Dalším souzeným novinářům vyměřil Národní soud tyto tresty: šéfredaktor Národní politiky Václav Crha doživotí, Gustav Dörfl 20 let, Čeněk Ježek a Emil Šourek 15 let, Karel Chalupa 12 let, František Josef Prokop 4 roky, Jan Vrba 3 roky, Jan Scheinost 22 měsíců a Rudolf Halík 18 měsíců těžkého žaláře. Ke zmíněným 21 novinářům souzeným před Národním soudem lze přidat ještě několik dalších osob, které se před tímto soudem ocitly kvůli jiným, z hlediska soudu významnějším deliktům. Jednalo se především o významné české fašisty, souzené v procesu s vedením Vlajky, z nichž čtyři byli odsouzeni k trestu smrti – šéfredaktoři Vlajky Josef Rys-Rozsévač a Josef Burda, členové ústředí Vlajky Jaroslav Čermák a Otakar Polívka (ten byl odsouzen v nepřítomnosti), z dalších souzených v této skupině byl Jindřich Thun-Hohenstein odsouzen na doživotí (již v roce 1948 uprchl z vězení a žil v emigraci), Václav Aleš Cyphelly na 20 let a Jindřich Streibl na 8 let žaláře. Před Národní soud se dostaly jen nejvýznamnější české osobnosti a nejvýraznější případy kolaborace, ostatní byly souzeny před mimořádnými lidovými soudy ve všech regionech českých zemí, nebo byly předány trestním komisím, zřízeným podle tzv. „malého“ retribučního dekretu „o trestání některých provinění proti národní cti“ při okresních národních výborech, nebo byly projednávány u očistných oborových komisí. Někteří známí protektorátní novináři se ocitli u komise zřízené při Syndikátu spisovatelů (např. František Kožík), většina ostatních příslušela Komisi pro očistu novinářského stavu, zřízené u Přípravného výboru Svazu českých novinářů. Ten se v lednu 1946 usnesl, že novináři vyloučení zmíněnou komisí ze svazu budou odevzdáni soudům. Podle údajů této komise bylo pro svoji novinářskou činnost za okupace postaveno před mimořádné lidové soudy celkem 84 osob, z toho 26 před Národní soud. Např. pražským mimořádným lidovým soudem byl odsouzen Hugo Tuskány (redaktor protektorátního rozhlasu) na doživotí, Gustav Evžen Pergl (jeden z nejčastějších návštěvníků aktivistického Presseclubu) na 17 let a Mohamed Abdallah Brikcius (cestovatel a přední islamista, šéfredaktor Vlajky a Korespondence České ligy proti bolševismu) na 8 let vězení