O jedné bakalářské práci
22. rijna. Ta skola je fakt nejaka - tak trochu nemocna. Takhle reagovat na udalost skoro jiz rok starou... Vsak take ctenari jsou k ni dost nemilosrdni. Tohle je momentalne od nich "nejlepsi prispevek", na rozdil od Aleny Unzeitigove dotycna asi nebude AI https://www.novinky.cz/clanek/koktejl-ponik-monty-pomaha-na-prazske-fakulte-lecit-rany-po-prosincove-strelbe-chodi-si-po-chodbach-40493323 Mam pocit, že by asi bylo lepší takovou fakultu zavřít. Aby " inteligenci" nepřevyšovala jiné...
To uz daleko vetsi smysl maji clanky typu https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/filozoficka-fakulta-strelba-pachatel-posudek-rodina-zbran.A241002_183858_domaci_vals a takoveto clanky, snazici se - na rozdil od vyse/nize uvedenych poniku a reklam na modni salony - neco pochopit a vysvetlit se mely objevit hned po te udalosti. Plus samozrejme rozhovory s uciteli, spoluzaky a kamarady/dkami dotycneho vrazedneho silence. Ze z tech rozhovoru pak vyplyne neco treba i ne moc lichotiveho o okoli (jak o tom nejblizsim - rodina - tak i vzdalenejsim - kolektiv na FF UK) dotycneho? To se neda nic delat, zatajovat pravdu a dulezita byt nepohodla fakta souvisejici s takovouto udalosti neni k nicemu dobre
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Takovehle medailonky obeti maji rekneme smysl primo v te budove, klidne at tam k tomu ucelu vytvori nejaky panel. Do novin, natoz celostatnich tohle dle meho nazoru nepatri https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/filozoficka-fakulta-strelba-obeti-pieta-univerzita-karlova.A241018_131021_domaci_dyn Pozn. Cely zivot pravidelne chodim do jedne budovy v Karline, byvala prvorepublikova obchodni akademie. Hned u vchodu je velikanska mramorova pametni tabule s jmeny asi stovky "padlych a umucenych" ve valce. Ta tabule tam beztak visi uz skoro 100 let, nejaka jmena do toho mramoru urcite pripsali i po druhe svetove valce. Ani jednou jsem se za ta dlouha desetileti vlastne poradne nepodival na ta jmena a text te mramorove vzpominky. Musim to konecne nekdy napravit....)
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
8. rijna. Hajzle proruský, ulevil si vítězně uživatel sítě X, když informoval, že Filozofická fakulta Univerzity Karlovy ukončila spolupráci s bývalým ministrem zahraničí a kultury Lubomírem Zaorálkem https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Vyhnal-jsem-Zaoralka-chlubil-se-student-Jenze-je-to-jinak-762869 . Plus prihodim nedavny clanek casopisu Heroine o dekance FF UK, dam to sem bez komentare. Vice snimku a textu viz na https://photos.app.goo.gl/6U6uKhfdZcA3ZeJs7
31. 8. Po mesici navrat k tematu "David Kozak": Dopis, ktery nevnesl jasno do ničeho, jen prohloubil pochybnosti a podezreni a zduraznil naprosto trapnou roli statu v cele tehle kauze https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Klaus-zuri-Pavel-pozval-poplivanou-ukrajinskou-holcicku-na-Hrad-Matku-zastrelene-studentky-ne-760902. Dva clanky shrnujici "novinku" tehle kauzy jsou zde: https://dfens-cz.com/pif-paf-2-0/ a https://www.vidlakovykydy.cz/clanky/velke-nic-1 viz i bohatou diskusi hlavne u dfense. A jak "duveryhodne" (asi jako vypoved Rudolfa Slanskeho pred soudem, poznamenava kdosi pod clankem dfense) Vam prijdou takovehle formulace? Jazykovy odbornik by to koneckoncu mohl i srovnat s textem zde diskutovane bakalarske prace. A hlavne - jaky vyznam melo tajit pripadny takovyto text vice nez pul roku pred verejnosti?
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
24. 7. Ze zapisnicku studenta Davida K. Predevcirem jsem cvicne zastrelil v parku v Klanovicich toho maleho pancharta a jeho (nejspis?) otce, dobre jsem pak zvladl vytratit se z mista cinu nezpozorovan. Na zitra chystam konecne tu poradnou akci: nejprve zabit doma fotra (mozna i segru, pokud mi pri tom bude svou pritomnosti prekazet) a potom se vypravim do Prahy jim ukazat! Komu? No prece tem nymandum na filde samozrejme. Mam k tomu teda poradne velke zavazadlo, snad si toho v autobuse do Prahy, v metru a potom pred vratnici v budove fildy nikdo nevsimne. Naplanovano to mam na dobu po 14 hodine, kdy mame prednasku v Celetne. Po zastreleni fotra si clovek prece potrebuje trochu psychicky odpocinout, nee? a na to je ta kursovni prednaska, mnou pravidelne navstevovana vhodne misto. No a pak uprostred te hodiny - pekne vybalim moje fidlatka z kufru a to budou vsichni koukat! ... Jasne, takhle to nebude. Ta prednaska mi totiz dava jistotu ze vsichni policajti, co mne v Praze mozna uz budou v tuto dobu hledat se nahrnou do Celetne. Pojedu tedy misto toho do budovy na P. namesti, tam mne nikdo hledat v tuhle dobu nebude - a tam to pak poradne roztocim! https://www.novinky.cz/clanek/domaci-ostra-stiznost-pozustalych-na-policii-lhali-jste-a-neomluvili-se-40481520 Dodatek: Tady je k tomu vsemu obsirny "shrnujici" clanek objasnujici, ze ten zasah policie opravdu nemohl byt udelan lepe https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/strelba-na-fakulte-policejni-dokument-ukazal-kdo-odvolal-hlidku-z-hlavni-budovy_2407190500_nel rozebirat to nebudu, ono tohle tema bude jeste mit v mediich pokracovani - a doufejme to nakonec vyvrcholi ostudnou resignaci tech nahore, kteri tuhle zpackanou akci chteli "vymlcet", s pomoci pulrocniho embarga na informace a s pomoci lzi natolik hloupe vymyslenych, ze to nakonec vzbudilo odpor a hnev i v mejnstrymu a jeho oficialnich strukturach
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
23. 7. Podivne vyroky psychiatricky, jasne ze ji jde hlavne o alibi pro sebe. Dokud se plne nezverejni dopis Kozaka a dalsi dulezite dokumenty z jeho okoli - doma i na fakulte - a nepodrobi podrobnemu a kritickemu, neutajenemu rozhovoru tu jeho "blizkou spoluzacku" bude znechuceni - a s tim souvisejici neduvera k prislusnym statnim organum - z toho, jak je tahle kauza politiky, medii - ale i akademickym prostredim - pojimana s odehnavanim a zamlcovanim vsech nepohodlnych otazek akorat porad vzrustat. https://www.novinky.cz/clanek/krimi-psychicky-stav-vraha-z-fakulty-se-zhorsil-v-dobe-covidu-40479750 No a tohle je jen technicka zalezitost https://www.novinky.cz/clanek/domaci-s-tlumici-vrazdil-na-fakulte-v-klanovicich-i-v-hostouni-pred-rokem-2021-by-se-k-nim-nedostal-40481221 jiste stoji za legislativni doreseni ale v tehle kauze slouzi ted uz hlavne jen k odvedeni pozornosti od podstatnych veci (osobnost Davida Kozaka) a k vyvolani dojmu, ze se urady snazi neco opravdu delat
3. cervence. V tehle kauze je takove mnozstvi podivnosti i zvlastnich nahod, kdy jedinym pevnym bodem historie cele udalosti je to pozoruhodne velke mnozstvi lzi a mlzeni kolem celeho pripadu. Pise o tom dnes obsahle Petr Hajek https://protiproud.info/politika/8025-hruza-v-praze-2112-a-a-119-kdo-si-hral-na-studentavraha-a-proc-vlada-a-policie-v-siti-vlastnich-lzi-nesedi-tam-uz-vubec-nic-cviceni-nebo-realita-co-tu-dela-fbi-co-na-nas-vladni-mafie-zkousi-lez-ma-kratke-nohy-az-to-cele-vyplave.htm https://www.koronaprevrat.cz/l/ceske-11-zari-plne-nahod-a-omylu-policejni-cviceni-ktere-promenilo-simulaci-v-realny-teror/ Zacit lze usmevnymi "prkotinami", jakou bylo/je rodinne prostredi Davida Kozaka. Tatinek, maminka - nebo sestra. Ta napsala bakalářskou práci na téma veřejného ohrožení. Celý název práce zní: „Připravenost Letiště Praha, a.s. na řešení vybraných mimořádných událostí ve veřejných prostorách“...
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Aktualizace. 21. cervna 2024. Co je po pulroce vlastne znamo -jaka netrivialni dodatecna informace - o vanocnim cinu studenta Davida Kozaka? Shrnuje to tahle strucna veta https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/Hajite-vraha-Kozaka-hanba-Konflikt-matky-Simunkove-s-Fialovou-zenou-Jen-na-PL-757494 Půl roku po vraždě čtrnácti lidí se začíná řešit, co se na Filozofické fakultě vlastně odehrálo ... Dodatek. 26. .6 V poslednich dnech prece jen medialni prostredi rozvirilo trochu nove informace, viz napr. https://www.echo24.cz/a/HxtVU/komentar-pecinka-policie-fakulta-matejcek-lze-rakusan-zamlzuje-odpovednost-maji-oba https://echo24.cz/a/Hx62p/podcast-echo-porada-fakulta-zasah-policie-prikryl-prezident-pavel-rakusan-odstoupit https://echo24.cz/a/Hm7aR/zpravy-domaci-sef-prazske-policie-popsal-vysetrovani-pred-utokem-na-fakulte-vsechny-pochyby-vsak-nevyvratil https://echo24.cz/a/HZF49/editorial-balsinek-ani-pro-vyssi-dobro-se-nevyplaci-lhat https://echo24.cz/a/HGtdr/zpravy-strelba-filozoficka-fakulta-uk-usneseni-policie-david-kozak-vrah-kamaradka-hostoun https://www.lidovky.cz/domov/filozoficka-fakulta-strelba-tragedie-palcive-otazky-bila-mista-pripad.A240617_224902_ln_domov_lsva/diskuse atd.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tento web je jen dodatek k aktualnimu blogu pisatele https://laengsfelds.blogspot.com/2024/05/do-posledniho-ukrajince.html komentujicimu soucasne politicke udalosti (a lokalni pocasi). Docela by mne totiz zajimalo, co budou psat budouci studenti oboru historie filosofickych fakult o deni v tehdejsim Cesku prvnich desetileti 21.stoleti. Odpoved na tuto otazku tezko predjimat, mozna by ale bylo zajimave predlozit ji uz ted k zodpovezeni umelemu inteligentu z AI ? ;)
Ze to je ztrata casu, zbytecne hrabani se v nedulezitych vecech? Me takovy postoj prijde mozna spis jako - lenost mysleni. Podobna te, kterou predvedla policie kontrolujici pred strelbou budovu FF UK. Mrknuli se do prizemi a do prvniho patra, prohodili par slov s vratnym u vchodu a zase odesli za nalehavejsimi ukoly. Ze by se vrah se skryval ve 4. patre ? Co by tam delal - a kde to vlastne je? Podobny postoj se mozna tyka ale i textu te jeho bakalarske prace. Ze v nem nebude nic relevantniho pro cin toho zblaznivsiho se mladika? Kdovi. Tam v te Halici poloviny 19. stoleti ale prece taky slo - o kontrast mysleni (samozvanych) "elit", co tak touzily vest svuj narod, vest jeho masy, ktere byly ale tupe, primitivni, chude a nevzdelane a nejake myslenky "elit" jim byly naprosto ukradene. Zda to, ze universita nezabanovala tuhle, mozna vlastne docela "toxickou" Kozakovu praci je vyraz intelektualni nedostatecnosti universitnich filosoficko historickych elit, nebo jen strachu pred nepohodlnymi filosofickymi tematy, nebo treba naopak odporu - skrz "posvatny", nedotknutelny princip prava na svobodne filosoficke badani - proti metodam, kterymi "Rakusan" resi uvedeny kriminalni pripad, neumim posoudit. Shrnu to do bonmotu. Tema pro bakalarskou praci studenta FF UK ve skolnim roce 2024/25: "Dialektika historicke teorie a politicke praxe. Cin Davida Kozaka ve svetle nazoru, publikovanych v jeho bakalarske praci"
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
20. cervna 2024. Nasel jsem dnes na internetu zajimave cteni o Halici z doby pred 180 lety. Tyka se to jak moznosti blizsiho pochopeni historie Polska a zapadni Ukrajiny, tak samozrejme i historie naseho vlastniho - byvaleho - statu Rakousko - Uhersko. Tak i nedavnych udalosti na FF UK. Par vynatku z te zajimave bakalarske prace studenta D. K. uspesne obhajene na FF UK presne pred 2 roky https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/175003:
Úvod. Haličské události z roku 1846 představují velmi kontroverzní kapitolu polského boje za nezávislost, která dodnes polarizuje tamní společnost. Selhání plánu národně osvobozeneckého povstání podkopalo víru polských představitelů v obnovení polské státnosti prostřednictvím násilného převzetí moci revoluční akcí a namísto toho vedla k prosazení alternativního nekonfliktního opozičního přístupu vůči záborovým mocnostem, tzv. organické práce (praca organiczna), jehož cílem bylo posílení vědomí národní identity nižších vrstev polské společnosti formou vzdělávání a navyšování jejich socioekonomického potenciálu, jež mělo v konečném důsledku vést k transformaci lidových mas v moderní polský národ. Důvodem pro tento obrat se stala skutečnost, že haličští rolníci, u kterých plán povstání předpokládal, že se aktivně zapojí do boje na straně polských vlastenců, naopak po boku rakouských jednotek přispěli k pacifikaci revoluce a během nepokojů, ke kterým souběžně s událostmi krakovského povstání došlo, bylo rolníky povražděno několik stovek osob, převážně z řad lokální polské šlechty. Mimo území Polska není krakovské povstání příliš často připomínáno, význam této události byl zcela zastíněn vlnou revolucí, k níž došlo o dva roky později. Ve své práci se soustředím na otázku, jakou roli v ideologickém pozadí krakovského povstání hrálo rolnictvo, respektive agrární otázka jako celek a z jakého důvodu došlo k selhání pokusu o navázání spolupráce mezi povstalci a haličskými rolníky. Klíčové příčiny tohoto neúspěchu se pokusím ilustrovat na dvojici zvolených příkladů, soudobých socioekonomických podmínkách panujících na haličském venkově a charakteru činnosti polských konspiračních organizací a způsobu jejich agitace mezi rolníky. Metodologicky jsem při psaní práce vycházel z přístupů politických, sociálních a hospodářských dějin a dějin idejí, tak jak jsou definovány Borovským a Dvořákem.
Otázka ideologického pozadí celopolského povstání mě vedla k použití metody dějin idejí. Analýza z pohledu sociálních a hospodářských dějin se ukázala jako potřebná při zkoumání socioekonomických podmínek Haliče. Metoda politických dějin je aplikovánanapříč celou prací, nejvýrazněji pak při popisu činnosti krakovské Národní vlády a haličské konspirační scény. Z pramenů jsem využil zejména vydaných dokumentů Polské demokratické společnosti a krakovské Národní vlády. Tyto písemnosti zahrnují například právní předpisy, ideologické texty nebo písemná prohlášení. Jako vůbec nejpřínosnější z těchto písemností se pro tuto práci ukázaly publikované zápisy z korespondenčních diskusí Společnosti. Bohatým zdrojem informací se ukázaly být též edice pramenů, z nichž nejvíce jsem využil prací Galicja od pierwszego rozbioru do Wiosny Ludów Mariana Tyrowicze a Pamiętniki spiskowców i więźniów galicyjskich w latach 1832-1846 od Karola Lewického, a v menší míře i dobový tisk. Z vydaných memoárů stojí za zmínku především paměti vůdčího představitele haličské konspirační scény v polovině čtyřicátých let 19. století Franciszka Wiesiołowského s názvem Franciszka hr. Wiesiołowskiego Pamiętnik z r. 1845-1846 a paměti krakowského senátora Wiktora Kopffa Wspomnienia z ostatnich lat Rzeczypospolitej Krakowskiej které dobře ilustrují pohled na revoluční události z pozice konzervativní části společnosti. V případě odborné literatury jsem čerpal primárně z publikací polské provenience. Dále bych upozornil na využití velkého množství marxistické literatury, tudíž u značné části níže jmenovaných prací je třeba brát v úvahu jejich dobovou poplatnost. Z prací zabývajících se Polskou demokratickou společností jsem využil zejména monografie Sławomira Kalembky Towarzystwo Demokratyczne Polskie w latach 1832-1846, jež mi poskytla komplexní vhled do historie fungování a působení této organizace, včetně stručného nástinu jejího politického programu. Pouze na politický program Společnosti se pak zaměřují práce Henryka Żalińského Towarzystwo Demokratyczne Polskie o władzach powstańczych: z dziejów myśli wojskowej Wielkiej Emigracji, a Bronisława Baczka Poglądy społeczno-politycnzne i filozoficzne Towarzystwa Demokratycznego Polskiego. Z prací věnovaných samotným haličským událostem roku 1846 je na prvním místě třeba zmínit trojici přehledových prací na danou problematiku. Jedná se o publikace Ruch chłopski w Galicji w 1846 roku od Stefana Kieniewicze, Rok 1846 w Rzeczypospolitej Krakowskiej i Galicji od Mariana Żychowského a Die Polnische Revolution 1846. Zwischen nationalen Befreiungskampf des Landadels und antifeudaler Bauernerhebung od Arnona Gilla, ze kterým jsem získal ucelený obraz daných událostí. Ve věci socioekonomické situace v Haliči se ukázaly jako zásadní publikace Romana Rozdolského Stosunki poddańcze w dawnej Galicji, Stanisława Grodziského .... Text vlastní práce je rozčleněn na tři kapitoly. První kapitola ve svém úvodu představuje připravovaný plán celopolského povstání, jehož mělo být krakovské povstání součástí. V navazující podkapitole je zkoumán ideologický program Polské národní společnosti, která plnila úlohu hybné síly v pozadí plánovaného povstání, hlavní předmět analýzy představují její ideje věnované sociální problematice, primárně řešení agrární otázky a vnímání role rolnictva v polské společnosti. Další podkapitola se následně zabývá popisem vlastního průběhu krakovského povstání. Druhá kapitola pojednává o socioekonomických podmínkách panujících v rakouské Haliči, přičemž hlavní pozornost je věnována právnímu statutu a životním podmínkám rolnictva, respektive a venkova obecně. Závěrečná třetí kapitola v první části analyzuje historii působení polských konspiračních organizací na území Haliče, zvláště klíčovému období let 1844 až 1846, a zkoumá následnou odezvu rolnického obyvatelstva na předkládanou revoluční propagandu.
Halič v první polovině 19. století Abychom mohli snáze pochopit důvody neúspěchu revoluční agitace mezi rolnickým obyvatelstvem, bude třeba se v první řadě blíže seznámit s prostředím a obyvatelstvem, mezi kterým hodlali polští vlastenci svou činnost vyvíjet. Ponechme stranou zvláštní případ Svobodného města Krakova, jež vzniklo v důsledku dohody záborových mocností na Vídeňském kongresu a plně se zaměřme na poměry panující v prostoru Haliče. Království haličsko-vladiměřské, jak zněl oficiální název území, bylo připojeno k habsburské monarchii během prvního dělení Polska. Pojmenování odkazovalo na titul užívaný uherskými králi vládnoucími tomuto regionu v průběhu 12. a 13. století, což mělo posílit zdání legitimity rakouských nároků na tohoto území. Roku 1846 činila rozloha království 78 tisíc kilometrů čtverečních, na kterých žilo přes 4,9 milionu obyvatel, mezi nimiž tvořila většinu dominantní etnika Poláci (45 procent) a Rusíni (45 procent). Zbylých 10 procent populace představovaly lokální minority, především Židé (šest procent), dále Arméni, Němci, Rakušané a Slováci.
Socioekonomický obraz Haliče Nově nabytá polská území se těšila dosti rozporuplné pověsti. Pověrčivé obyvatelstvo, necivilizovaná surová šlechta, neprůjezdné cesty, nevalná úroveň bezpečnosti a veřejného pořádku, opilství, chudoba, zaostalost, učiněný chaos ve všech oblastech, to vše zahrnoval obraz, jakým Halič prezentovaly evropské veřejnosti její noví rakouští páni. Navzdory nemalé dávce přehánění a uplatnění bujné představivosti autorůpři psaní cestopisů nelze tato svědectví jednostranně odsoudit jako naprosté výmysly. Koneckonců oblast Haliče byla mimořádně chudá a zaostalá nejen na poměry habsburské monarchie, ale i mezi teritorii zaniklého polského státu.Na druhou stranu, Rakušané viděli v zemi nesporný potenciál, přičemž předpokladem k jeho naplnění měly být rozsáhlé reformy, jež by v konečném důsledku přispěly ke „zlepšení hospodářské situace země a zvýšení příjmů [státní] pokladny“. Cíl to byl jistě ambiciózní a obtížný, takto své dojmy z cesty po Haliči popsal sám Josef II. v dopise bratru Leopoldovi: „Je neuvěřitelné, co všechno zde lze činit, panuje tu zmatek, jaký nemá obdoby; kabaly, intriky, anarchie, a konečně dokonce absurdita principů“. Významnou úlohu v hospodářském pozvednutí regionu mělo mít zlepšení sociálního postavení rolníků, kteří se v době existence samostatného Polska fakticky nacházeli v pozici otroků vystavených zcela na milost a nemilost zvůli svých pánů. Ludwig von Mises charakterizuje haličského rolníka tehdejší doby následujícími slovy: „Stovky let útlaku z něj učinily takřka zvíře, lhostejné ke všem pokusům o jeho duchovní či hospodářské povznesení. […] Prostý člověk v Haliči je stále příliš drsný na to, aby si byl vědom velké hodnoty, jakou má svobodné vlastnictví, je zvyklý na vazby, které ho poutají již po staletí. Sám bezcenný, spoléhá se stejně jako čeledín na statku, jako soumar v chlévě na to, že ho [panstvo, vrchnost] nasytí, jestliže se nevydaří sklizeň; že se o něj postará, když mu shoří dům; že mu přidělí jiné pozemky, pokud jeho pole spláchne voda nebo pokryje neúrodný písek. Dřevo získá v lesích vrchnosti, krmivo pro dobytek na jejích pastvinách. […] Lenost a hloupost […] ho činí bezcitným a jen to nejtvrdší zacházení ho probudí z nečinnosti a donutí pocítit touhu po lepší životní situaci“.
Reformy Josefa II. si ve stručnosti představme. V první řadě stojí za zmínku patent z 5. dubna 1782, který rušil v oblasti Haliče institut nevolnictví a nahrazoval ho dědičným „mírným“ poddanstvím. O této chvíle se mohli rolníci volně ženit nebo se věnovat dle libosti řemeslu, umění či vědám, aniž k tomu potřebovali souhlas vrchnosti, a rovněž jim bylo umožněno svobodně opustit panství po splnění předepsaných ustanovení. Zde nicméně tkvěl kámen úrazu. Rolníci zamýšlející opuštění vrchnostenských pozemků byli povinni doporučit na své místo odpovědného nástupce, čímž se tato eventualita stala takřka neuskutečnitelnou, a i v případě, že by se rolníkovi tuto podmínku podařilo splnit, reálně příliš nezískal, neboť odchodem klesl na úroveň pouhého bezzemka, bez práce, bez majetku a bez prostředků. Pro ty, kteří disponovali dostatkem prostředků, aby se vykoupili z poddanských povinností, zase působila daleko atraktivněji možnost zůstat na místě a užívat privilegovaného postavení svobodných rolníků. V praxi největší výhody přinášelo opatření synům z rolnických rodin, kteří díky němu mohli odcházet vzdělávat ve školách či v řemesle. Důležité ustanovení, navazující na starší dokument vydaný roku 1775 za vlády Marie Terezie, představoval robotní patent z 16. června 1786, který úzce specifikoval podobu vykonávaných robotních povinností. Robota byla omezena na tři dny v týdnu, tj. 156 dní za rok. V létě měl rolník odpracovat 12 hodin za den, přičemž v době žní se tento limit zvyšoval na 14, a v zimě osm. O rok později bylo soudním dekretem rolníkům pod podmínkou řádného plnění stanovených robotních závazků přiznáno právo doživotní a dědičné držby užívané půdy a vrchnosti zakázáno takového rolníka z půdy odsunout. Další opatření například upravovala sociálně právní vztahy mezi panstvem a poddanými, především v rovině administrativní správy, patent z 1. září 1781 zase umožnil rolníkům odvolávat se proti výrokům dvorských soudů k soudům okresním. Avšak zdaleka nejambicióznějším projektem Josefa II. se byl berní a urbariální patent. Výsledkem implementace této reformy mělo být zrušení robotní povinnosti a její nahrazení peněžitými dávkami, které neměly překročit 30 procent z výnosu obdělávané půdy, z čehož zhruba dvě třetiny by připadly vrchnosti a třetinu tvořila státem stanovená pozemková daň. Pro srovnání, před touto reformou měly dávky odváděné vrchnosti dosahovat dvou až třínásobné výše. Bouřlivá, negativní reakce šlechty donutila Josefova nástupce Leopolda II. patent odvolat. Namísto zrušeného patentu byl 1. září 1798 přijat náhradní zákon, jenž stanovoval možnost potenciální záměny roboty za peněžité dávky prostřednictvím dobrovolné dohody mezi poddanými a vrchností, která měla být následně, v případě, že žádným způsobem nenarušovala práva hypotečních věřitelů, potvrzena okresními úřady. V nikterak nezměněné podobě pak zůstalo toto opatření v platnosti až do revolučního roku 1848. Všehovšudy bohužel nelze říct, že by reformy výrazným způsobem přispěly ke zlepšení životních podmínek haličského rolnictva. Moc panstva byla sice do jisté míry ohraničena a ustanovena právní ochrana rolníků, legislativa ovšem nijak nebránila vrchnosti v libovolném navyšování pracovní zátěže svých poddaných, ani dalších více či méně pokoutných způsobech obcházení omezujících opatření. Kromě již existujících povinností a poplatků vůči dvoru navíc rolníkům přibyla i povinnost odvodu pozemkové daně a služby v armádě trvající v rozmezí deseti až 14 let. V jednom ohledu se však situace změnila. Patentem ze září 1781 získali rolníci možnost bránit se panské libovůli soudní cestou a také tohoto práva aktivně využívali. Soudní spory mezi poddanými a vrchností se následně táhly bez výsledku často i celá desetiletí.
Značně problematickou kondici vykazovalo i haličské hospodářství jako celek. V zemědělském sektoru panovala neefektivita a zaostalost. Mělká orba v způsobená nasazením lehkých dřevěných pluhů opatřených železnými pluhy velká k tomu, že byla využívána pouze svrchní vrstva půdy, což v dlouhodobém měřítku omezovalo zemědělské výnosy. Velké klady nepřinášel ani stále využívaný trojpolní systém. Průmyslový sektor byl nerozvinutý, roku 1842 disponovala oblast Haliče 3,4 procenty veškerých průmyslových kapacit státu, což vzhledem k faktu, že šlo o rozlohou vůbec největší z korunních zemí monarchie disponující 28,7 procenty jejího obyvatelstva, představovalo dosti slabý výsledek. Důležitou úlohu i nadále plnilo řemeslo a drobná venkovská výroba v podobě například hrnčířských a tesařských dílen nebo koželužen, abychom uvedli aspoň některé z mnoha. I zde se však situace postupem času proměnila. V zemědělství se inovace projevily používáním nových vylepšených nástrojů, od zdokonalených pluhů až po secí a žací stroje, objevily se nové perspektivní plodiny, které měly potenciál výrazně zlepšit problematickou potravinovou situaci na venkově. V první řadě se jednalo o zelí a brambory, jež se záhy díky své nízké ceně rovněž staly dominantní surovinou při výrobě alkoholu, dále například cukrovou řepu, kukuřici nebo okrasné rostliny. Mezi obilovinami i nadále dominovaly ječmen, oves a žito. Pšenice se pěstovala jen v omezené míře. V průmyslu se přínos inovací příliš neprojevil, suverénně nejrozšířenějšími v regionu zůstávaly i nadále tradičně silné sektory, ve východní části Haliče palírenství a v západní tkalcovství. Rozvoj výroby byl slabý, středních a velkých podniků existovalo jen málo, navíc frekvence jejich vzniku a opětovného zániku byla, často v důsledku nedostatku financí a omezených možností uplatnění na nevelkém a chudém lokálním trhu, velmi vysoká Finanční náročnost učinila podnikání v průmyslové výrobě výsadní doménou šlechty, avšak ani ta nejevila s výjimkou úzké vrstvy několika bohatých pozemkových magnátů o aktivitu v této ekonomické sféře valný zájem. Kromě mimořádné nákladnosti a nezkušenosti podnikatelů hrála v nedostatečné iniciativě šlechty výraznou roli i značně sporná rakouská politika vůči Haliči. Stefan Kieniewicz uvádí, že „70 let po [prvním] dělení byla Halič nejchudší ze všech polských zemí a současně tou nejvíce zanedbávanou provincií habsburské monarchie. […] Vídeňská vláda se chovala k Haliči jako k přechodně získanému území, které může lehce ztratit anebo využít ve výhodné výměně. Rovněž ve čtyřicátých let z této oblasti získala na daních zhruba 18 milionů zlotých a zpět do ní vůbec nic neinvestovala“. Výrobu drtila ochranná cla uvalená na průmyslové produkty, drobné podnikatele zase trápila byrokratická šikana. Rozvrat hospodářství způsobilo zavedení státních monopolů, zejména na těžbu a prodej soli a pěstování tabáku.
Státní pokladně přinášel solný monopol mimořádný užitek, výdělek z každého centu prodané soli dosahoval výše až 2400 procent, koneckonců bohaté solné doly ve Wieliczce a Bochnii představovaly jeden z hlavních důvodů pro zábor oblasti. Cena tabáku vlivem monopolu rapidně poklesla, což společně s nárůstem nákladů za dopravu učinilo celý sektor nerentabilním. Dlouhodobě nízké výkupní ceny vedly taktéž k poklesu produkce obilovin a reorientací zemědělců na výdělečnější plodiny.
Haličskému palírenství, jenž v dobách svého vrcholu zajišťovalo 60 procent produkce vodky v celé monarchii, zase uštědřilo těžkou ránu navýšení spotřební daně, krizi průmyslu ještě dále prohloubila plísňová choroba brambor a rozšíření spolků střídmosti mezi rolnickým obyvatelstvem. Na venkově již tak dosti tristní situaci ještě zhoršovala existence tradičního feudálního odbytového trhu, který výrazně omezoval možnosti vývozu za hranice panství, což činilo místní pány jedinými odběrateli lokálních výrobků a služeb. Výkupní ceny si vrchnost mohla určovat dle vlastních potřeb, tudíž získané prostředky prostým rolníkům nemusely často vystačit ani na pokrytí základního potřeb, natož zajištění ekonomické nezávislosti.
Všeobecně lze životní podmínky na haličském venkově charakterizovat jako mimořádně špatné. Rolníci žili v nevelkých, chudých a přelidněných vesnicích, čítajících ne více než 300 obyvatel, přičemž selská domácnost hostila v průměru 6 až 7 osob. Standardní venkovskou domácnost popsal na stránkách novin Gazeta Lwowska Józef Hibl, zástupce haličského zemského protomedika, následujícími slovy: „Jeho [rolníkovo] obydlí je velmi nuzné, obvykle v nízké zakouřené světnici přebývá celá rodina pohromadě se svými hospodářskými zvířaty, kravami, prasaty, husami, slepicemi a králíky; malinká okna jsou vymazaná hlínou a přední část domu je pokryta hnojem. Světnice se vytápí čtyřikrát denně, tedy tolikrát, kolikrát se vaří. Teplota v takové světnici často dosahuje 30 stupňů nad nulou a obyvatelé domu kdykoliv, kdy je to potřeba, vycházejí na ulici, kde vzduch dosahuje více než 20stupňových mrazů. […] Tato špatná obydlí jsou zdrojem nakažlivých horeček, […] většinou během zimního období v důsledku výparu z množství zvířat a jejich v horku světnice uhnívajících výkalů. […] Vždy se stává, že když v domě onemocní jeden, tak musí onemocnět všichni […]. Lůžka zdravého i nemocného stojí přímo vedle výkalů jejich spolubydlících nebo též na peci či plotně; lepší místo na lavici u pece je vyhrazené pro hospodáře“. Jak vidno, děsivé hygienické podmínky a z nich vyplývající epidemie nemocí byly běžnou součástí venkovského života. Vesnické obyvatelstvo Haliče nicméně nelze brát za nehybnou monolitickou masu, i mezi prostými rolníky totiž panovaly určité rozdíly, především na poli majetkového vlastnictví. Tímto způsobem je možné venkovskou společnost rozdělit na čtyři skupiny, hospodáře neboli kmety, zahradníky, chalupníky a komorníky. Kmeti představovali jistou elitní skupinu mezi rolníky. Disponovali největšími pozemky, mohli si dovolit provozovat koňské či volské spřežení a najímat čeleď, jež namísto nich pak odpracovávala jim zadané poddanské povinnosti. Dům spolu s nevelkým pozemkem, zahradou (ogród), drželi ve svém vlastnictví zahradníci. Mezi chalupníky patřili drobní rolníci a bezzemci, kteří nevlastnili žádnou půdu, a jejich majetek se omezoval na jejich dům, případě několik kusů dobytka. Vůbec nejchudší vrstvu tvořili nemajetní bezzemci, komorníci. Chalupníci a komorníci si přivydělávali drobným řemeslem a hlavní zdroj obživy pro ně zajišťovala práce pro místní pány nebo bohaté kmety. Třeba zmínit, že kmeti vystavovali zaměstnané bezzemky přinejmenším srovnatelnému útlaku, jakého se dopouštěla vrchnost. Situace byla v takových případech dokonce daleko horší. Případné stížnosti neměla selská čeleď reálně komu adresovat, jelikož státní úřady nehodlaly do vnitřních záležitostí obcí nijak zasahovat. Místní samospráva byla vykonávána prostřednictvím dominií, v Haliči jejich počet dosahoval 2558, z toho 39 patřilo státu, 20 náleželo církvi a 2499 se jich nacházelo v soukromých rukou. Obvykle takové dominium čítalo jednu či více vesnic, avšak vyskytovaly se i situace, kdy se o vládu nad jedinou vsí dělilo několik vlastníků. V takových případech docházelo k ustanovení tzv. společného dominia, přičemž správu dané jednotky vykonával vlastník největšího podílu.
V čele vesnice stáli fojt, vybíraný vrchností ze tří obcí navržených kandidátů každé tři roky, a dva přísedící. Jejich úkolem bylo tlumočit poddaným vůli vrchnosti a asistovat dvorským úředníkům v jejich činnosti. Na vsi se fojti těšili velkému vlivu a vážnosti, nezřídka se stávalo, že rolníci se při vzájemných sporech raději než na dvorský soud obraceli právě na ně. Jako reprezentanti vrchnosti si ovšem nemohli dovolit vůči dvoru veřejně vystupovat. V případě, že vesnice vedla s vrchností soudní spor, byli z řad obyvatel vybráni zmocněnci, kteří ji měli během vyšetřování reprezentovat. Moritz von Sala, který ve čtyřicátých letech 19. století v Haliči zastával úřad zemského rady, se na adresu těchto zmocněnců nepříliš lichotivě vyjádřil, že jsou „hrubí a nevzdělaní, pouze mazanější než ostatní rolníci“.
Dominiální správu na vsi reprezentovali dvorští úředníci, těmi nejdůležitějšími byli mandatáři a justiciáři. Přesný okruh mandatářových pravomocí lze jen obtížně vymezit, tento úředník zastupoval pána po dobu jeho nepřítomnosti v dominiu, ze své pozice zajišťoval administrativu dominia, dohlížel na lokální policejní a hospodářskou správu. V menších dominiích však jeho pravomoci mohly zahrnovat i přímý dohled nad plněním poddanských povinností nebo vykonávání policejní činnosti. Ve větších dominiích pak byli těmito měně podstatnými úkony pověřeni nižší úředníci jako drábové, ekonomové nebo, tzv. sędziowie policyjni, policejní soudci. Mandatáři měli často jen velmi povrchní znalost právních norem, rekrutováni byli především z řad nemajetných absolventů lvovské univerzity, kteří si nemohli dovolit financovat více než vstupní dvouletý kurz filozofie. ediné podmínky představovalo dovršení 24 let a složení zvláštní zkoušky. Kvalifikace pro post civilního soudce neboli justiciáře byla již náročnější, neboť ho mohli vykonávat pouze jedinci disponující právním vzděláním. Justiciář plnil roli soudce v civilních sporech mezi poddanými, v důsledku nedostatečného počtu kvalifikovaných úředníků připadalo na jednoho justiciáře 20 až 30 dvorů. Oba úředníci byli formálně podřízeni jak pánům dominií, tak okresním úřadům. To je stavělo do krajně nezáviděníhodné situace, kdy museli odpovídajícím způsobem balancovat na hraně mezi zájmy obou stran a zároveň při tom dbát na svůj prospěch. Mezi mizerně placenými a přepracovanými úředníky bujela korupce obrovských rozměrů, jež se stala dlouhodobě neřešitelným problémem, který dále podkopával již tak značně omezenou důvěru rolníků k vrchnosti.
Nálady rolnictva vůči panstvu trefně shrnul regionální historik Wiesław Hap ve svém článku o Jakubu Szelovi, cituji: „Panský dvůr byl pro průměrného rolníka symbolem bohatství, sám pán symbolem zdrcující moci a zahálky a jeho úředníci nenáviděnými utlačovateli a pronásledovateli“. Samozřejmě ne všichni pánové se svým poddaným chovali s krutou bezohledností, jsou známy příklady pánů, kteří se snažili ulehčit úděl svých poddaných, ať už snížením roboty a poddanských poplatků, stavbou škol, zlepšením lékařské péče a další dobročinnou činností. Ke všeobecnému zlepšení životních podmínek na venkově ale bohužel nedošlo. Máme-li hovořit o důležitých činitelích života na vsi, nelze se dále nezmínit o postavě kněze. Od dob vlády Josefa II., kdy byla církev podřízena státní moci, plnili kněží spíše funkci úředníků než duchovních pastýřů. I v jejich případě lze hovořit o značné vytíženosti. V tarnovské diecézi, kde panovala nejhorší situace, připadalo 2589 věřících na jeden kostel, 1488 na každého kněze. Ani v ostatních diecézích nebyl stav o mnoho lepší. Mimo to měl za úkol zajišťovat rolníkům patřičné vzdělání.
Fungování venkovských škol nicméně plně záviselo na prostředcích poskytnutých místní vrchností nebo obcí, jelikož stát neměl zájem do vzdělání venkovského obyvatelstva jakkoliv investovat. Každá škola obsluhovala obvykle pět a více vesnic a výuka zahrnovala přinejlepším katechismus a kostelní zpěvy. Rolníci potřebě vzdělání nerozuměli a pánové o vzdělané rolníky zájem také neměli, v čemž jim kněží ochotně vycházeli vstříc. Ostatně většina kněží byla rekrutována z řad drobné a střední šlechty a ti, kteří pocházeli z rolnických rodin, se ke svému původu jen málokdy hlásili. Dobré vztahy s vrchností podporovala i panská patronáž, která představovala pro venkovské kněze velmi zajímavý zdroj příjmu. Církev tedy v oblasti Haliče aktivně hájila stávající poměry, připočtěme si k tomu ještě povinné desátky či poplatky za církevní úkony a není divu, že se kněží na venkově netěšili zrovna velké popularitě.
Výraznou úlohu v životě vesnice měla také krčma. Fungovala jako centrum společenského i hospodářského života obce, probíhali zde zábavy, uzavírali se obchody, získávali se novinky o okolním světě. Právě v krčmách také obvykle zasedaly a vynášely rozsudky obecní soudy a dvorští úředníci zde vybírali daně a poplatky. Výčepní právo pronajímala krčmářům vrchnost výměnou za podíl ze zisku. Krčmář, obvykle židovského původu, byl jednou z nejvlivnějších osob na vsi, pro společenství plnil celou řadu úloh, namátkou „obchodníka, hostinského, kupce, lichváře, přítele, rádce, lékaře a tak dále“. S činností krčem přímo souvisel i jeden z největších zlořádů, jež haličský venkov 19. století trápily, pijáctví.
Navzdory četným obtížím palírenského průmyslu, o kterých bylo již pojednáno výše, se ceny alkoholických nápojů držely dlouhodobě nízko. Okolo roku 1840 dosahovala půlpinta (cca 0,45 litru) vodky srovnatelné ceny jako pět liber brambor, jedna libra chleba nebo třetiny libry masa. Výsledkem byla rozsáhlá epidemie alkoholismu rozšířená mezi rolnickým obyvatelstvem, v jejímž důsledku se kromě jiného rolníci dožívali průměrného věku pouhých 30 až 40 let. Církev se proti pijáctví rolníků snažila bojovat ustanovením spolků střídmosti. Tento fenomén se původně objevil v protestantských zemích, k založení prvního spolku střídmosti pod záštitou katolické církve došlo v roce 1838 v Irsku. V Haliči byly spolky zakládány od roku 1844 a hnutí záhy dosáhlo masového charakteru. Účastníci měli možnost složit slib plné anebo mírné abstinence, který nezahrnoval zákaz konzumace piva a vína. Úspěchy hnutí byly jen velmi omezené, působení spolků však značně vyhrotilo již tak napjaté sociální vztahy panující na haličském venkově. Šlechta, pro níž výroba a prodej lihovin představovaly podstatný zdroj příjmu, a krčmáři, kterým držba výčepního práva zajišťovala obživu, se agitaci spolků aktivně bránili a šířili vlastní propagandu o škodlivosti abstinence na lidské zdraví. Ze vzniklé vlny nenávisti nakonec nejvíce těžila rakouská byrokracie. Církev si svojí agresivní rétorikou vůči propinátorům znepřátelila šlechtické kruhy, rolníci dění vnímali jako panské spiknutí a židovští krčmáři, zděšení nebezpečím vypuknutí antisemitských bouří pod vlivem štvavé církevní kampaně a neochotou panstva poskytnout jim podporu, hledali ochranu u státního aparátu, pro který se stali velmi užitečným nástrojem šíření rakouské propagandy.
Řešení agrární otázky se dostalo do popředí politické debaty až v polovině čtyřicátých let. V pozadí však spíše než upřímná snaha o zlepšení životních podmínek rolníků stály ryze praktické důvody v podobě snižující se produktivity robotujících poddaných a tím pádem klesajících výnosů majitelů panství. Situaci navíc ještě zhoršila vlna přírodních katastrof. Mezi lety 1840 a 1843 se v Haliči vyskytla morová epidemie ovcí a skotu, která zdecimovala stáda napříč celou provincií, vlivem výjimečně nepříznivých meteorologických podmínek došlo ke ztrátě veškeré úrody obilovin, z Kongresového Polska se do oblasti rozšířila plíseň brambor a jako vrchol všeho se ve letech 1844 a 1845 prohnala oblastí vlna povodní, která způsobila značné ztráty na životech a majetku. Výsledkem bylo drastické navýšení cen potravin, hlad a epidemie infekčních chorob. Ani vrchnost, ani intervence státu nedokázaly přispět ke stabilizaci situace a na venkově nespokojenost obyvatel často přerůstala v násilnosti, které následně musela pacifikovat armáda. Návrhů agrární reformy bylo několik, v zásadním bodě se však shodoval. Rolníkům mělo být uděleno právo držby vlastní půdy, přičemž původní vlastníci půdy budou náležitě odškodněni. Konkrétní podoba odškodnění a další body reformy představovaly předmět další diskuse. V květnu 1845 byla ustanovena zvláštní komise, která se plánem agrární reformy měla zabývat, ovšem něž mohl být některý z návrhů přijat, vypuklo v únoru 1846 krakovské povstání.
...
...
Konspirační činnost v Haliči. Takové poměry tedy panovaly v provincii, v níž hodlala Polská demokratická společnost provádět revoluční agitaci. Do konspirační činnosti v prostoru Haliče se TDP zapojila relativně pozdě, teprve roku 1837 byl do oblasti vyslán první emisar Společnosti Robert Chmielewski, neboť pozornost jejích předáků se do té doby v první řadě soustředila na debatu o podobě politického programu, která vyvrcholila sepsáním již zmiňovaného Manifestu z Poitiers. Chmielewského čekalo nepříjemné překvapení. Přestože se mu podařilo navázat styk s místními konspiračními skupinami, žádná z nich se nehodlala podvolit zahraničního vedení, ani přijmout program TDP, a tak nakonec s několika spolupracovníky zahájil činnost vlastní organizace, dokud ji na jaře 1841 nerozehnala a většinu jejích členů nepozatýkala rakouská policie. Po likvidaci Chmielewského skupiny snaha TDP o ustanovení vlastního zastoupení v Haliči ustala a po několik následujících let se demokraté soustředili pouze na udržení kontaktu s ideologicky spřízněnými jednotlivci, přičemž své aktivity na záborových územích koordinovali ze základny v pruském Poznani, kde v důsledku příznivé politické situace nemuseli polští vlastenci čelit natolik tvrdému pronásledování ze strany státní moci jako v ruském či rakouském záboru. Teprve až počátkem roku 1845 získala s příchodem radikálních agitátorů konspirační aktivita demokratů v Haliči nový impuls.
Charakter haličské konspirační scény. Podzemní aktivity polských vlastenců v rakouském záboru měly svůj počátek již ve třicátých letech 19. století, kdy vznikla v reakci na selhání listopadového povstání první konspirační uskupení. Scéna byla velmi pestrá a chaotická, skupiny spontánně vznikaly a zase zanikaly, porůznu mezi sebou spolupracovaly či soupeřily, konspirátoři často vystřídali v průběhu let členství v řadě organizací, jejichž program vyhovoval jejich Revoluční aktivita se naplno obnovila až mezi lety 1844 a 1846. Do provincie byla z pověření TDP vyslána skupina emisarů s úkolem zaktivizovat místní organizace k přípravám na plánovaném národně osvobozeneckém povstání. Řízením konspiračních aktivit v regionu byla pověřena dvojice Teofil Wiśniowski, jenž se chopil organizace odbojové činnosti ve východní Haliči, a Franciszek Wiesiołowski v Haliči západní. V únoru 1846 se k Wiesiołowskému připojil mladý revolucionář a politický uprchlík z Kongresového Polska Edward Dembowski. Metody, jakými tito dva muži hodlali dosáhnout úspěchu revoluce, se od sebe zásadním způsobem lišily. Wiesiołowski, drobný šlechtic z Wojsławi v tarnovském okrese, upínal své naděje k lokální šlechtě. Navzdory určitým výhradám, zejména co se její angažovanosti v národní věci týče, upřímně věřil, že ve chvíli vypuknutí povstání se šlechta chopí vůdčí role v revolučním boji a bude připravena se ve prospěch společnosti vzdát svých privilegií, včetně poddanských práv. O haličském rolnictvu neměl navzdory svému přívětivému zacházení s vlastními poddanými valné mínění, ve svých Pamětech ho popsal jako „mrtvou masu, nemající žádných národních ani politických představ, kterou lze ovšem v případě, že by se vyšším třídám podařilo uchopit moc, uvést do pohybu rozkazem přicházejícím shora. Díky prominutí poddanství, které se mu stalo od určité doby nesnesitelným, bude možné ho zfanatizovat a řídit“. Třebaže Wiesiołowski zaujímal k otázce způsobu zapojení rolnictva do povstání tento dosti cynický postoj, sluší se dodat, že si byl plně vědom odpovědnosti, kterou za soudobou situaci rolníků nesla panská zvůle.
Zato mezi haličskou šlechtou a Dembowským panovala oboustranná nedůvěra. Ačkoliv Dembowski pocházel z konzervativní šlechtické rodiny, sám obhajoval socialistické ideály absolutní rovnosti a společného vlastnictví a šlechtice vnímal jako „lenochy a fanfaróny, bez politického vzdělání, ženoucí se za cetkami, klanící se v salonech Kriega a arciknížete, lhostejní vůči národní věci“. Šlechta také nebyla ze spolupráce s „komunistickým radikálem“ příliš nadšená a jeho činnost považovala za přímé ohrožení vlastních zájmů. Podle Dembowského představovalo úhelný kámen úspěchu celé akce provedení co možná nejširší agitace mezi prostým rolnickým obyvatelstvem a za účelem provedení tohoto plánu se obklopil početnou sítí spolupracovníků-agitátorů působících v terénu. Jednalo se o velice pestrou směsici osob pocházejících převážně z nižších a středních vrstev společnosti. Zchudlé šlechtice, nespokojené dvorské úředníky, nižší kleriky, řemeslníky či měšťanskou mládež a inteligenci. Z konkrétních jmen stojí zmínku Leon Mazurkiewicz, Dembowského společník z dob jeho působení v Kongresovém Polsku a pravá ruka uvězněného vůdce rolnického konspiračního hnutí na území ruského záboru Piotra Ściegiennyho, a Julian Maciej Goslar, syn Polky a rakouského důstojníka a, slovy dalšího účastníka haličské konspirace Zygmunta Kaczkowského, „komunista nejhrubšího zrna a revolucionář za každou cenu“.
Od února 1845 organizoval Dembowski systematickou propagaci revolučních myšlenek na haličském venkově. Počátkem října rozšířil Goslar mezi obyvatelstvo tzv. výzvu k lidu, jejímž autorem byl pravděpodobně on sám společně s Dembowským, burcující rolníky k odporu proti útlaku ze strany panstva i státní moci. Obsah výzvy značně vyděsil místní šlechtu i rakouskou byrokracii a vyvolal nesouhlas konspiračního vedení. Výsledkem bylo, že na osobním setkání, které proběhlo někdy okolo devátého října, Wiesiołowski Dembowskému výslovně zakázal provádění jakékoliv další agitace mezi rolnictvem. Dembowski se rozkazu svého nadřízeného nakonec podvolil, opustil západní Halič a v agitační činnosti pak pokračoval ve Lvově. Goslar se zase po zatčení svého bratra přistiženého při rozšiřování opisů výzvy ocitl v hledáčku rakouské policie a uchýlil do exilu v Uhrách. Agitace u lidu tím byla u konce. Způsob, jakým TDP vedla agitaci na záborových územích, měl máloco společného s deklarovanými ideály. Setkání se skutečným stavem věcí v přímo terénu znamenalo pro předáky Společnosti kruté vystřízlivění. Prostý lid, onen autentický „pramen rozumu národa“, se ukázal jako naprosto lhostejný a hluchý k revolučním výzvám, což vedlo k reorientaci úsilí na osvícené vrstvy, primárně šlechtu, kde měla podle mínění demokratů revoluční propaganda alespoň určitou šanci na úspěch. Výsledný dopad agitační kampaně na venkově byl velmi rozporuplný, do značné míry záleželo na konkrétní rétorice a tématu, kterou agitátoři v dané lokalitě akcentovali. Vlastenecká propaganda směřovaná na rolnické obyvatelstvo skončila naprostým neúspěchem. Rolníci totiž jakékoliv vlastenecké cítění zcela postrádaly, sami sebe pokládali za „Mazury“. Polák bylo označení vyhrazené čistě jen pro příslušníky šlechtického stavu.
Veliké úctě se mezi rolníky rovněž těšil císařský majestát, rakouský císař v jejich vnímání představoval spravedlivého ochránce a opatrovníka lidu před panskou zvůlí. Drobný šlechtic Henryk Słotwiński popsal situaci následovně: „Představa národa a společnosti mu [tj. lidu] byly zcela neznámé a nepochopitelné. V očích mazurského rolníka byla vlastí jeho půda zděděná po otci. Polák byl jakýmsi mýtickým netvorem, ne nepodobným ďáblu, a rolník sám dle svého pevného přesvědčení nebyl Polákem, ale ‚císařským‘“. Ve věci sociální problematiky zaznamenali agitátoři výraznější úspěchy, avšak i zde narazili na závažné problémy. Rolníci odmítali uvěřit propagandě, již mezi ně rozšiřovali šlechtici a dvorští úředníci, které vnímali jako hlavní původce svého útlaku a obávali se, že revoluce povede k návratu pořádků panujících během existence samostatného Polska. Naopak agresivní protišlechtická rétorika některých radikálních agitátorů vyvolávala v konspiračním vedení obavy z možného vypuknutí živelných rolnických bouří, které by mohly ohrozit průběh celé akce.
Revoluce v Krakově nakonec skončila naprostou katastrofou a namísto rolnické podpory museli polští vlastenci čelit haličským venkovanům, jež měli v úmyslu osvobodit, kteří se po boku rakouských jednotek zapojili do pacifikace povstání. Nicméně na tomto místě se raději si přibližme případy, kdy zaktivizované venkovské obyvatelstvo národně osvobozenecké povstání skutečně podpořilo. Stalo se tomu tak ve dvou lokalitách, konkrétně na území Svobodného města Krakova a v haličském Podhalí. Ponechejme stranou příklad Krakova, kde se rolnictvo nacházelo ve výrazně odlišném postavení oproti tomu v rakouském záboru, a zaměřme se blíže na povstání horalů v podhalském Chochołowě. Vlastník zdejšího panství Czarny Dunajec, do něhož Chochołów spadal, baron Kajetan Borowski si na svých statcích počínal s bezohledností, která byla šokující dokonce i na soudobé haličské poměry. Po letech sporů mezi vlastníkem a jeho poddanými byly jindy lhostejné rakouské úřady nuceny zasáhnout. Roku 1843 byl baron uvězněn a odebrané dominium putovalo do rukou jiného majitele. Mimořádně negativní postoj místních obyvatel vůči vrchnosti výrazně ovlivňoval i fakt, že nebyli navyklí na vykonávání poddanských povinností. Počátkem 17. století se panství stalo součástí královských držav a místní horalové disponovali četnými privilegii udělenými vděčnými panovníky za podporu při jejich válečných kampaních. Tento stav se změnil v roce 1817, kdy rakouský stát zdejší majetky prodal do soukromých rukou. Od roku 1833 Chochołowě působil ve funkci varhaníka a učitele na místní farnosti jistý Jan Kanty Andrusikiewicz. Tento nadšený polský vlastenec a účastník listopadového povstání záhy započal s kampaní, v níž své spoluobčany přesvědčoval o nezbytnosti revoluce proti útlaku vrchnosti a cizí státní moci. Přestože okolo sebe shromáždil několik spolupracovníků, působících i v okolních vsích, a udržoval kontakty se členy haličské konspirační scény, nikdy se nepřipojil k žádné organizaci a svou činnost rozvíjel takříkajíc na vlastní pěst. Výsledkem Andrusikiewiczovy aktivity bylo vypuknutí povstání chochołowských horalů, k němuž došlo 21. února 1846. Vzpoura byla již po pouhých dvou dnech zpacifikována horaly z okolních vesnic, avšak její význam leží především v potvrzení předpokladu, že navázání spolupráce revolucionářů a venkova bylo opravdu možné a uskutečnitelné. Že lidová agitace mohla být skutečně přínosná a úspěšná, ale bylo třeba zvolení patřičně atraktivních témat, odpovídající rétoriky a agitační činnost provádět systematicky a především dlouhodobě.
Závěr. Porážka krakovského povstání patří k významným, avšak často opomíjeným milníkům dějin polského osvobozeneckého boje. Neúspěch této akce vedl k zavržení metod ozbrojeného odporu proti cizí nadvládě a přijetí ideje organické práce vedoucí k posílení polské společnosti na úkor záborových mocností a její transformaci na moderní národ. Cílem mé práce bylo zanalyzovat politický program krakovských povstalců, konkrétně jak významnou roli v jejich ideologii hrálo rolnictvo, potažmo agrární otázka, a následně s pomocí dvojice příkladů, socioekonomických podmínek panujících v Haliči a charakteru činnosti konspiračních organizací v této lokalitě, prozkoumat důvody selhání pokusu o navázání spolupráce mezi povstalci a místními rolníky. Vnímání rolnictva v ideologii TDP lze považovat za přehnaně romantizující až naivní, v této souvislosti je nutné však také zmínit praktickou rovinu celé věci, a to výraznou úlohu, jež mu byla přičítána v revolučním boji za nezávislost, k jehož úspěchu měly početné rolnické masy dle názoru demokratů přispět rozhodující měrou. Za účelem zaktivizování rolnického obyvatelstva bylo třeba přijít s plánem funkčního řešení agrární otázky. Předložený plán agrární reformy ovšem zcela ignoroval závažný problém polského venkova v podobě bezzemků a malorolnictva. Řešení sociální problematiky uplatněná krakovskou Národní vládou byla oproti návrhům TDP zejména díky vlivu Edwarda Dembowského daleko radikálnější, avšak následkem omezené doby působení vlády se nestihla plně rozvinout do podoby komplexního programu. Závažný problém plánu na získání podpory rolnictva pro revoluční věc spočíval v naprostém podcenění kritického stavu socioekonomických poměrů panujících v rakouské Haliči. Chudí a vykořisťovaní rolníci své pány nenáviděli a nechuť místní šlechty přistoupit k jakýmkoliv reformním krokům antagonismus panující mezi vsí a dvorem jen prohluboval. Naprostého vrcholu situace dosáhla v první polovině čtyřicátých let 19. století, kdy v důsledku vlny přírodních katastrof vypukl v provincii hladomor a nespokojenost venkovského obyvatelstva s nastalým stavem místy dokonce přerostla v násilnosti, které musely být zpacifikovány armádou. V kontextu těchto událostí pak není nijak překvapující, že rolníky zůstali k propagandě šířené šlechtici a dvorskými úředníky zcela lhostejní a revolučních aktivit panstva se spíše obávali. Lidová agitace prováděná Edwardem Dembowským a jeho spolupracovníky zase trvala příliš krátce na to, než aby mohla dosáhnout požadovaného efektu. Zodpovědět otázku, zdali existovala reálná možnost spojení sil krakovských povstalců a haličských rolníků, je velmi problematické. Příklad chochołowského povstání nám ukazuje, že takové východisko tu jistě bylo, avšak je třeba zopakovat, že revoluční agitace v této lokalitě probíhala nepřetržitě od roku 1833, zatímco ve zbytku Haliče byla systematická agitace mezi rolnickým obyvatelstvem zahájena až v únoru 1845. Nehledě na to, že Andrusikiewicz nemusel v Chochołowě brát ohledy na konspirátory z řad šlechty, a tak mohl dovolit mezi svými spoluobčany bezostyšně šířit protišlechticky laděnou propagandu, která se ukázala být jedinou účinnou metodou zaktivizování venkovského obyvatelstva.
Haličské události roku 1846 představují velice zajímavý cíl bádání, který je možné prostudovat z nejednoho pohledu, Nové světlo na tuto kontroverzní dějinnou kapitolu by mohlo vrhnout zejména uplatnění zásad interkulturní hermeneutiky, přičemž ale zásadní omezení pro takto situovaný výzkum znamená potřeba značné jazykové vybavenosti badatele a také nutnost shromáždění velkého množství textů pro následnou analýzu. Obzvlášť perspektiva ukrajinské historiografie je i v současném výzkumu trestuhodně zanedbávána.
Poděkování: Na tomto místě bych rád upřímně poděkoval vedoucímu své bakalářské práce prof. PhDr. Františku Stellnerovi, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a notnou dávku trpělivosti a vstřícnosti při psaní této práce.
...
...
Jazyková stránka je na velmi dobré úrovni, úprava práce vysoce profesionální. Pasáže podepřené studiem vydaných dokumentů a odborné literatury se vyznačují znamenitou kvalitou. Autor se vyvaroval metodologických a faktografických chyb, opřel analýzu o prameny a hodnotnou odbornou vědeckou literaturu a předložil velmi kvalitní původní studii s vlastní interpretací dané problematiky. Práce má standardní rozvržení. Struktura práce je logická. Závěr je ovšem příliš nerozsáhlý. Celkově je práce výsledkem velmi intenzivní práce a zkušeností z bakalářského semináře, do kterého se autor aktivně zapojil. Případně navrhovaná témata či otázky k obhajobě: Referoval o povstání i dobový rakouský a český tisk? Zahrnul jste ho do heuristiky? Popište dobovou poplatnost studie Milana Šmerdy Pozdně feudální lidová hnutí v Polsku a v Uhrách jako nástroj mocenského boje a předmět manipulace z roku 1971.
Závěrečné doporučení Práci doporučuji k obhajobě a navrhuji hodnotit známkou výborně. V Praze, dne 2. 6. 2022
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ocenme na zaver MF Dnes ale i idnes, ze ted uz bude pro ministra Rakusana a celou soucasnou vladu cim dal obtiznejsi neustale lhat a umyslne sirit zavadejici hlouposti v otazce probuzeneho zajmu o ten vanocni masakr. Takhle ovsem mela titulni stranka jednoho z nejctenejsich ceskych medii vypadat jiz pred pulrokem
Comments
Post a Comment