Maniac

Uryvek z  pozoruhodne knihy  -  romanu Maniac o Johnu von Neumannovi,  stranky 142- 152:

Klára Dánová.   Matematická zbraň.  Johnny miloval Ameriku skoro stejně, jako jsem ji já nesnášela. Ta země se na něm podepsala. Všechen ten nesnesitelný, bezmyšlenkovitý optimismus, všechna ta rozjařená naivita, pod nimiž skrývali svou krutost, v něm probouzela to nejhorší. Spícího démona, tajnou touhu našeptávanou zlými sny, se kterými se nikomu nesvěřil. Nebyl stejný jako v Evropě. Nebyl tím mužem, k němuž jsem pocítila lásku. Amerika v něm něco změnila, spustila chemické nebo elektrické přepojení jeho mozku a pro mě, která jsem se do něj zamilovala především kvůli výjimečným kvalitám tohoto orgánu – dokonce bych řekla, že výhradně kvůli nim, protože jiným kouzlem právě neoplýval –, to byla tragédie a začátek nejhorších let mého života. A těch nejlepších. Těžko je od sebe odlišit. Když se ohlédnu zpátky, nedokážu jasně odlišit dobré od špatného, nemůžu zapomenout na bolest při odjezdu z Budapešti ani na nostalgii po světě ztraceném ve válce. Pořád slyším vzdálenou ozvěnu davů, které skandovaly mé jméno,když jsem kolem nich coby dospívající děvče bruslila v kožešinovém kabátě a boa, vzpomínám na zlaté medaile na krku a vítr ve vlasech, když mě v otevřeném kočáře vezli na jeden z honosných večírků, které otec pořádal v našem domě, s kapelou opravdových cikánů hrajících nepřetržitě celý víkend, zatímco se strýcové, bratranci a sestřenice a přátelé z naší rozvětvené rodiny hlučně objevovali jako vyvolaní z prázdnoty, aby přestěhovali klavíry a přestavěli nábytek, abychom mohli všichni tančit až do padnutí – všechny tyto šťastné vzpomínky vybledly a prolnuly se s noční můrou, která začala mou cestou na opačnou stranu Atlantiku, kde jsem se setkala s Johnnym a zahájila druhou polovinu svého bídného života. Dřívější radosti jsou nyní zkaleny intenzivním bolestným potěšením z prvních měsíců s Johnnym, vzrušením z toho, že mě odvezli zrovna v době, kdy propukala válečná vřava, takže jsem byla v pravou chvíli zachráněna a přemístěna do cizího prostředí, konečně osvobozená od svého tupého druhého manžela, otcovské postavy o dvacet let starší než já, nudného bankéře, se kterým jsem se rozvedla, abych si mohla vzít tohoto jedinečného génia, jehož jsem poprvé spatřila v Monte Carlu, jak se mračí na ubývající hromádku žetonů a vypadá, jako kdyby zrovna prohrál celé jmění, ačkoli se ukázalo, že přišel jen o dětinskou víru, že dokáže najít nějaký logický základ světa. Bolest a rozkoš se v mých pozdějších letech propletly, v příšerných letech manželství s tím příšerným mužem, který mě nikdy nemiloval tak, jak jsem potřebovala, ale přiměl mě, abych se zamilovala já do něj, a potom se mnou odmítal trávit dny, protože měl vždycky na práci něco důležitějšího, někoho, s kým se musel sejít, něco, co bylo třeba promyslet; při všem tom jeho zatraceném přemýšlení je zázrak, že člověk tak totálně pitomý mohl být tak chytrý. Do takového muže jsem se ale nezamilovala. Když jsem svého muže poznala, byl zlomený, zoufale smutný a opuštěný, bez cíle, neukotvený a plný energie, schopností a tužeb, které nedokázal ukojit – těch jsem i já byla plná k prasknutí –, protože nedokázal najít nic, co by je mohlo zkrotit, nic, do čeho by je mohl nasměrovat. Když jsem ho poprvé spatřila, právě se setkal s Gödelem, takže procházel obdobím, které se naprosto lišilo od všeho, co znal předtím nebo potom. Johnny totiž vedl okouzlující život bez trápení, nepoznal neúspěch, nechápal nejistotu, která pronásleduje nás ostatní, nevěděl nic o rozkolísanosti, pochybách a nedostatku sebeúcty, protože byl odjakživa mnohem lepší, mnohem chytřejší než kdokoli jiný. A přesto v tom kasinu – které v té době přitahovalo nejzkaženější a nejnevyléčitelnější hazardní hráče z celé Evropy – působil tak smutně a ochromeně zoufalstvím, vypadal tak křehce, když tam seděl u rulety a stále jen prohrával, že jsem si nemohla pomoci a přistoupila jsem k němu, protože jsem cítila, že nás něco spojuje, že máme společné totéž bezútěšné zoufalství, a když ke mně zvedl velké hnědé oči překypující inteligencí a vysvětloval mi, že má systém, jak ruletu porazit (jenž zjevně vůbec nefungoval, ale zahrnoval dlouhé a komplikované výpočty pravděpodobnosti, které předpokládaly i to, že by kolo mohlo být „nečestné“, tedy zmanipulované proti němu), okamžitě jsem se do něj zamilovala a zůstala jsem po jeho boku a užívala si zvrácené potěšení z toho, jak se všichni ti lidé ničí, zatímco on si čmáral čísla a řešil rovnice na velkém papíru, který měl rozložený před sebou, jako by byl žáček po škole. Když měl poslední žeton, sebrala jsem mu ho ze zelené plsti a došla k baru, kde jsme se příjemně opili, i když jsem všechny nápoje samozřejmě musela zaplatit já, protože on byl na mizině. Šlo to rychle: od té chvíle jsme patřili k sobě a já jsem měla dojem, že se ruleta ještě ani nedotočila a my jsme se už vrhli do manželství a neštěstí na druhém konci světa. Měla jsem tu smůlu, že jsem se do něj zamilovala, když byl takový sklíčený, zachmuřený a melancholický, aniž bych tušila, že jeho skutečná povaha, jeho pravé srdce, jsou docela jiné. Když mi došlo, jaký je doopravdy, už jsem nemohla couvnout, protože se stačil rozvést s tou hubenou koketou Mariette a přestěhovali jsme se do Princetonu, kde byl jmenován nejmladším profesorem na Institutu pro pokročilá studia, což bylo opravdu fascinující místo, kde jsem trávila spoustu času mezi nejchytřejšími lidmi na světě a poskakovala kolem nich jako kobylka ve velmi vysoké trávě. Kolem nádherné budovy z červených cihel, obývané polobohy vědy, se široce rozkládala divočina, která nás lákala divošským voláním – Máte rádi křupání suchého listí pod nohama? Já ano –, temný les, jímž bylo nebezpečné procházet během říje, protože u pěšin číhali jeleni, se skloněným parožím pronásledovali vetřelce, oči zaslepené chtíčem a vztekem, a zašlapávali jarní květiny, křehké žluté lilie a fialky, jež rostly ve stínu osik, bříz, dřínů a buků. Podle Johnnyho právě pod korunami těchto stromů vznikla velká část nejlepších matematických a fyzikálních myšlenek čtyřicátých a padesátých let a já si vzpomínám, že jsem tam sama potkávala vědce nebo na ně mířila loveckou puškou, kterou jsem si koupila a nosila ji s sebou, i když to bylo zakázané. Nepatrným pohybem prstu na spoušti jsem mohla zlikvidovat některé z největších mozků dvacátého století. Jednoho po druhém je odprásknout. S pomocí pouhé hrstky kulek jsem mohla pohnout tajemnou otáčející se osou dějin, protože to vůbec nebyli obyčejní lidé, ale snadná kořist pro každého lovce, tak zahledění sami do sebe a úplně lhostejní k okolnímu světu. Mým nejlepším úlovkem nebyl vědec, ale básník. Institut na pár měsíců pozval T. S. Eliota a já ho stopovala v lese, schovávala se za padlé stromy, opatrně našlapovala přes kořeny zvlhlé deštěm, snažila se držet odstup, ale zároveň být dost blízko, abych zaslechla podivné šeptané řádky – „slabomyslný“, „důmyslný při opravách hodin“, „křik netopýrů“, „jaká smrt je šťastná?“ –, myslím, že tehdy pracoval na Koktejlovém večírku, a tak jsem ho držela na mušce a přála si, aby se otočil a spatřil mě, aby mi jeden z těch veršů probodl srdce a ukončil mé trápení, jenže to se nestalo, pohyboval se jako divoké zvíře, zastavoval se a zíral, skláněl hlavu ke straně, aby na pronikavý křik lesňáčka odpověděl mlčením, jeho ledové mlčení bylo tak nádherně bdělé, tak živé a vzácné, zatímco ostatní, přinejmenším část těch mužů, bych dokázala odpravit, aniž bych pocítila sebemenší lítost. Ale samozřejmě jsem to neudělala, protože někteří z nich byli opravdoví miláčkové. Se všemi jsem se seznámila, hostila je u sebe doma a dolévala jim sklenky sherry, zatímco jsme vzpomínali na starou vlast a manžel šaškoval. Slýchala jsem o nejnovějších a největších objevech, o myšlenkách, jež pomalu měnily dějiny našeho druhu, přímo z úst lidí, kteří jako první zahlédli ty bláznivé krajiny nového. Byla to výsada, ale také muka. Jak jsem se jim mohla vyrovnat? Jak jsem s nimi mohla držet krok? Pochopitelně jsem dělala, co jsem mohla, a přesto jsem tajně trpěla, protože jsem měla pocit, že mi vzali život, že jsem se stala vedlejší postavou, jakýmsi bláznem v jejich velké hře, a tak jsem svou situaci a postavení, jakkoli ojedinělé a vzácné, nesnášela a odmítala jsem být okouzlující a zdvořilá, jak by se slušelo, zvláště vůči parazitům, kteří se uhnízdili v manželových šosech a přiživovali se na jeho genialitě jako ty vosičky, co se zavrtávají do žaludů. Například ten prudérní otrava Morgenstern, abych jmenovala aspoň jednoho, ten od nás vůbec neodcházel! Probudila jsem se, a on seděl v kuchyni, a nakonec jsem usínala za příšerného drnčení jeho monotónního hlasu z Johnnyho pracovny. Z toho by se člověk zbláznil. A potom tu byl Johnnyho kamarád z dětství, Jenő Pál „Eugene“ Wigner, závistivý tvoreček, který ze mě nikdy nespustil své uslintané oči. U těchto významných mužů neexistuje žádná střední cesta, alespoň podle mých zkušeností, buď jsou chorobně chlípní, nebo úplně oddělení od svých genitálií, a můj manžel, který musel vyniknout opravdu ve všem, byl ve vztahu k ženám asi nejnechutnější. Není vůbec divu, že většinu z nich znepokojoval,protože měl takovou úchylku civět na každý pár nohou, který kolem něj prošel, a dokonce dle svého odporného zvyku nahlížel v institutu sekretářkám pod stoly. Některé z těch nebožaček si tam musely nastrkat kusy lepenky, aby jim ten skvělý muž, tenhle Übermensch, přestal zírat pod sukně. Byla jsem zoufalá, to určitě ano, ale tehdy jsem si říkala: „No, Klári, tohle je cena, kterou platíš za výjimečnost,“ a přesvědčovala jsem samu sebe, že to tak je. Dost jsem se podceňovala, hlavně ze začátku. Neměla jsem prakticky žádné formální vzdělání ani praktické dovednosti, takže jsem mu byla vydána na milost a nemilost. Chvíli trvalo, než se věci změnily, a změnily se – naučila jsem se programovat, když počítače ještě byly tajemnou technologií, které jsem rozuměla jenom já a pár dalších, pracovala jsem v princetonském Ústavu pro výzkum populace, pomáhala jsem vytvořit první úspěšnou meteorologickou předpověď na počítači, podílela jsem se na programování prvních simulací jaderných bomb a spřátelila jsem se s úžasnými ženami, například s Marií Goeppert Mayerovou, která později získala Nobelovu cenu za fyziku –, ale v té době jsem byla nesmírně zoufalá, protože můj otec, můj nebohý otec, kterého jsme zachránili z Evropy a museli jsme ho do Ameriky odvléct skoro násilím, o Vánocích skočil pod vlak, neboť nedokázal unést bolest z toho, že nacisté povraždili tolik našich bratrů, ani z nekonečného ponižování, jemuž byl vystaven. Smrti totiž vždy předchází ponížení. A Amerika, nová země, která se měla tolik lišit od té staré, tento maják pro moderní svět, byla pro mého  otce zdrojem neustálého pokoření. Nikdy ji nepřijal, nedokázal ji milovat a já jsem se cítila podobně, i když jsem postrádala jeho odvahu a držela jsem se, držela jsem se Johnnyho a láhve a snažila jsem se – proboha, já se vážně snažila! – vytěžit z věcí co nejvíc a užít si každý den, jak to jen šlo. A bylo toho hodně, co jsem si mohla užívat. V letech 1946 až 1957 jsme zemi přejeli autem víc než osmadvacetkrát. Viděli jsme všechno. A mohla jsem si to vychutnat, nebýt zajížděk, které Johnny podnikal, stovek kilometrů jen proto, aby viděl „Ďáblův kotel“ nebo „Ďáblovu věž“, všechny ty podivně nazvané pamětihodnosti, jež podněcovaly manželovu lačnou zvědavost a nutily ho k nekonečným odbočkám, na nichž mě vláčel s sebou. Je zázrak, že jsme na silnici neumřeli, protože Johnny byl hrozný řidič. Vlastně jsem umírala, kousek po kousku, během dlouhého putování pekelnou americkou krajinou, když jsem se potila v nesnesitelném vedru, dívala se na obrovskou prázdnotu, na nekonečné řádky jasně zelené kukuřice, na benzínové pumpy, které vypadaly jedna jako druhá, na zchátralé motely, jimž Johnny z jakéhosi důvodu dával přednost, na městečka, kde jsem musela opětovat úsměvy žen, které měly jenom ty úsměvy a prázdné hlavy, a držela jsem jazyk za zuby, zatímco jsem v jídelnách, motorestech a restauracích poslouchala, jak se ignoranti chvástají svou nevědomostí. V celé zemi nebyl k vidění ani náznak kultury. Jen šťastné ženušky básnící o svých spotřebičích s vlasteneckým, ryze americkým optimismem padesátých let a přitroublí manželé jezdící s láhví v ruce na svých nových sekačkách.   Vzpomínám si, jak někde v Nevadě vjel do baru, kde jsme našli útočiště, chlap s dlouhým plnovousem a v džínách na mezkovi a nikdo ani nemrknul. Barman mu jen podal sklenici piva a před zvíře postavil kbelík se stejným pitím. Vypadalo to neskutečně, skoro jako divadelní hra, ale nejspíš to bylo naprosto běžné, protože muž položil na pult pár dolarů, počkal, až zvíře dopije, a potom odjel stejně klidně, jako přijel, a Johnny se na mě podíval, jako kdyby chtěl říct: „Kvůli tomuhle, má lásko, jsme tady.“ Dost jsme se nacestovali, proboha, opravdu hodně, ale většinu času jsem trávila sama, zatímco on pracoval pro vládu, armádu a průmysl na tom, co Einstein označil za „velké smrtonosné technologie“. Albert byl z institutu jediný, s kým jsem si rozuměla. Možná proto, že on a Johnny byli protiklady. Absolutně odlišní, co se týče povah a fungování mysli. Ta Johnnyho byla rozžhavená doběla, takže vedle něj Albert působil a choval se jako stará nudná želva, protože nad problémem dumal a přemýšlel celé roky, dokonce desetiletí. Jeho vhled byl ale důkladnější a myšlenky hlubší a přinejmenším pro mě i lidštější a osvícenější. Vzájemně se obdivovali, to jednoznačně, ačkoli Johnnyho pobuřovala úcta, kterou Albert vzbuzoval. Neuměle ho napodoboval, čemuž se nikdy nikdo nesmál, a rád si utahoval z jeho oblečení a pacifismu. Albert považoval Johnnyho za dětinského a nihilistického a řekl mi, že se můj muž rychle mění v „matemstickou zbraň“. V hádce jsem to manželovi jednou vmetla do tváře, abych mu ublížila, jenže Johnny byl prostě Johnny a novou přezdívku si spíš užíval a s přáteli se jí  smál. Nepochybně však cítil kapku zášti, protože když měl jednou Albert odjet do New Yorku, Johnny se nabídl, že ho odveze na princetonské vlakové nádraží zbrusu novým cadillakem, který mi zrovna koupil, a pak ho schválně posadil do vlaku jedoucího špatným směrem. Nejpodstatnější věcí, na které se neshodli, byla bomba. Albert byl holubice, neoficiální vůdce hnutí za odzbrojení, zatímco Johnny byl jestřáb. Vzpomínám si, jak se vrátil z Los Alamos po testu Trinity. Přijel uprostřed dopoledne, unavený, bledý a značně otřesený, lehl si do postele a spal dvanáct hodin. Nikdy nepotřeboval víc než čtyři hodiny spánku, takže jsem si dělala starosti, ale pozdě večer se probudil a začal vyprávět tempem, které bylo i na jeho poměry mimořádně rychlé. „To, co teď vytváříme,“ řekl, „je monstrum, jehož vliv změní dějiny, pokud nějaké dějiny ještě budou! Ale je vyloučené nedotáhnout to až do konce. Nejen z vojenských důvodů, ale i z hlediska vědců by bylo neetické neudělat to, o čem vědí, že je proveditelné, bez ohledu na strašné následky, které to může přinést. A to je teprve začátek!“ Nedokázal se uklidnit, byl úplně bez sebe, a tak jsem po chvíli navrhla, ať si dá pár prášků na spaní a hodně silný drink, aby se vrátil do přítomné chvíle a trochu se s těmi svými předpověďmi nevyhnutelné zkázy uklidnil. Nazítří ráno se zdálo, že se vzpamatoval, ale od té chvíle se až do posledního dne věnoval rozvoji techniky ve všech podobách, na úkor všeho ostatního, zanedbával čistou matematiku a mě úplně přehlížel. Neodpočíval a nikdy neudělal jediný  krok zpátky, jako kdyby nějak věděl, že nezbývá mnoho času ani jemu, ani světu. Jeho odpověď na jaderné dilema byla dokonalým odrazem toho nejlepšího i nejhoršího v něm: nemilosrdně logická, zcela oproštěná od intuice a tak naprosto racionální, že to hraničilo s psychopatií. Lidé na mém manželovi nechápou, že doopravdy vnímal život jako hru a v tomto duchu vnímal veškeré lidské snažení, jakkoli smrtonosné nebo závažné. Jednou mi řekl, že stejně jako si divoká zvířata v mládí hrají, aby se připravila na smrtící okolnosti v pozdějších fázích života, matematika může být do značné míry pouze zvláštním a úžasným souborem her, podnikem, jehož skutečným účelem mimo všechny deklarované záměry je zvolna působit změny v individuální i kolektivní lidské psychice, způsob, jak  nás připravit na budoucnost, kterou si nikdo nedokáže představit. Problém těchto her, mnoha děsivých her prýštících z nespoutané lidské obrazotvornosti spočívá v tom, že když se hrají ve skutečném světě – jehož  pravidla a pravý účel zná jen Bůh –, setkáváme se tváří v tvář s nebezpečími, na jejichž překonání nemusíme mít dostatek znalostí ani moudrosti. Vím to, protože můj drahý manžel přišel s jedním z nejnebezpečnějších nápadů v dějinách lidstva, myšlenkou tak ďábelskou a cynickou, že je zázrak, že se nám ji zatím daří přežít.      

Oskar Morgenstern. Zvláštní anděl. Pro nezasvěcené je to šílenství. To vysvětluje zkratku, kterou kdosi vytvořil pro nejbizarnější aplikaci jedné z von Neumannových myšlenek: MAD z anglického „mutually assured destruction“,  tedy „vzájemně zaručené zničení“, přičemž přídavné jméno mad znamená šílený. Tak se Amerika rozhodla vést studenou válku, jako strategickou hru s ohněm v planetárním měřítku se zbraněmi dost silnými na to, aby vyhodily celý svět do povětří. MAD byla doktrína odstrašení a odvety, která tvrdila, že jediným způsobem, jak se vyhnout jaderné válce mezi supervelmocemi, je, že USA a SSSR shromáždí tak obrovské zásoby atomových zbraní, že jakýkoli jaderný útok povede k úplnému zničení obou zemí. Bylo to naprosto racionální šílenství: zajistit globální mír tím, že lidstvo dovedete na pokraj armagedonu....