20191117
Doplneno odpoledne. Jizera ma v dusledku tani noveho snehu na horach konecne trosku vyssi stav vody
Porovnejme to s lonskem presne v tento den - to byla voda jeste rekordne nizka
Snih vicemene zmizel i na hrebenech Krkonos
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Lide "je" (pozn. dokonce ani ne pouze "ho" - vsimnete si toho mnozneho cisla, pouziteho anarchistickym platkem, z ktereho to pretiskuji) vypiskali... To je zajimave, jak u urciteho stylu chovani jsou nekteri jeho nositele v mediich oznacovani smahem za neonacisty, xenofoby atd. a jini, chovajici se uplne stejne, ne li hure - neutralnim slovem "lide". Myslite, ze v pul sedme rano v nedeli se na Narodni tride sesel nahodny vzorek populace? Uz vcera jsem tu psal, ze pro mne je 17. listopad predevsim nezapomenutelnou, i po tak dlouhe dobe deprimujici a zlovestnou historickou vzpominkou na nejhorsi dobu ceske historie pred 80 lety. Tu dobu jsem nastesti jeste nezazil, na rozdil od roku 1989 - kdy napr. "mrtvy student" Martin Smid byl v mem kruhu matematicke analyzy 1. rocniku na MFF . Dodnes ho vidim, jak si mne pri prvnim cviceni u tabule prohlizi "dalekohledem", byl jsem tim neprve trochu udiven :) on ale spatne vidi a musi pouzivat silnou optiku pri cteni na dalku. Takze se docela dobre hodil pro tu roli, o ktere on sam ale asi nic nevedel... (Doplneno odpoledne: Zajimavy rozhovor s tim skutecnym "mrtvym studentem" je zde https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Bomba-Mrtvy-student-Smid-dustojnik-StB-Zifcak-o-tom-jak-to-bylo-17-listopadu-603062 )
Zajimalo by mne, jak by se pri podobne prilezitosti a pri pouziti podobnych vyrazu zachovali policiste u Macrona, Merkelove, Putina (tam nemam pochybnosti :) Trumpa atd. Ja se povazuji za demokrata ale i v demokracii miva obcas obusek sve misto. Aspon se lepe odlisi, kdo je odvazlivec nesouci kuzi na trh a kdo jen pouhy zbabely krikloun - poznamka M.Z.
7:18 - Na Národní třídě jsou již také demonstranti. „Kam to neseš srabe,“ pokřikoval na premiéra nesoucího věnec jeden z demonstrantů. Ostatní měli píšťalky a na premiéra uctívajícího památku sametové revoluce pískali https://www.novinky.cz/domaci/clanek/cesko-slavi-30-let-svobody-a-demokracie-40303866
Lide, lide, lide... (poznamka M.Z.) : 9:09 - K památníku na Národní třídě dorazil americký velvyslanec Stephen B. King. „Přišel jsem pomoct oslavit svátek 30 let vaší svobody, demokracie a vlády práva. Byli jsme tu včera, jsme tu dnes a budeme tu zítra,” uvedl. Lidé v jeho přítomnosti skandovali: „Děkujeme!” 10:09 - Potlesk čekal i finalistu prezidentské volby a senátora Jiřího Drahoše. Květiny následně přišli na Národní třídu položit zástupci stran ODS a Top 09. Miroslava Němcova (ODS) si od demonstrantů vyslechla "Mirka na Hrad". Při příchodu představitelů TOP 09 lide skandovali na Kalouska "ať žije Míra!" 10:17 - Hlasitým skandováním „Hanba!” vypískali lidé předsedu hnutí Trikolóra Václava Klausa mladšího, který také dorazil na Národní třídu. 10:20 - Hlasitý potlesk naopak čekal Karla Schwarzenberga. Lidé skandovali: „Ať žije Karel!” Po něm dorazili zástupci ODS v čele s Petrem Fialou.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
A neco z ctenarske reakce na idnesu: Lidé premiéra vypískali ? Vždyť sami píšete, že šlo o "pískání zhruba 15 protestujících".... 
15? To jich bylo méně než variant pohlaví 
.
15? To jich bylo méně než variant pohlaví .
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
K oslavam Velkeho Vitezneho Listopadu viz take muj vcerejsi blog https://laengsfelds.blogspot.com/2019/11/20191116.html a podrobnejsi lonskou vzpominku na 17.11 1989 https://laengsfelds.blogspot.com/2018/11/vyroci-17listopadu.html
Dnes uz jen prihodim - pro porovnani - dva novorocni projevy nasich presidentu pred 30 a vice lety. Nejprve ten prvni projev:
Chtěl bych při této příležitosti zdůraznit, že ještě nikdy při vstupu do nového roku jsme nestáli před tak nadějnými výhledy do budoucna jako nyní. Můžeme-li dnes vyjádřit toto přesvědčení, tedy jedině proto, že uplynulý rok vytvořil podmínky, nutné pro zdárný postup vpřed. Myslím proto, že bude správné, abychom se ohlédli zpět a zhodnotili ty vpravdě historické události, na něž tento rok byl tak bohatý.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poznamka M.Z. Velmi zajimave je precist si mnohe ty projevy. Treba Edvarda Benese - a k tomu pro kontrast Emila Hachy - k Novemu roku 1939, 1940, 1944, 45, 46
--------------------------------------------------------------------
Ano, rok 1948 a události, k nimž došlo v únoru... a po něm, zůstanou mezníkem v dějinách našeho státu a našich národů. V únorových dnech vystoupil náš pracující lid měst i venkova ve svorné jednotě, aby ubránil své revoluční vymoženosti, aby obhájil zajištěnou a nezávislou budoucnost svého nového státu proti rozvratnickým pokusům vlastizrádné reakce. Náš lid rozdrtil tyto pokusy, znemožnil opakování neblahého roku 1920 a restauraci kapitalismu v naší zemi, a tím zabezpečil nezávislost republiky a její klidný vývoj k socialistické budoucnosti.
--------------------------------------------------------------------
Ano, rok 1948 a události, k nimž došlo v únoru... a po něm, zůstanou mezníkem v dějinách našeho státu a našich národů. V únorových dnech vystoupil náš pracující lid měst i venkova ve svorné jednotě, aby ubránil své revoluční vymoženosti, aby obhájil zajištěnou a nezávislou budoucnost svého nového státu proti rozvratnickým pokusům vlastizrádné reakce. Náš lid rozdrtil tyto pokusy, znemožnil opakování neblahého roku 1920 a restauraci kapitalismu v naší zemi, a tím zabezpečil nezávislost republiky a její klidný vývoj k socialistické budoucnosti.
Když jsem před rokem promlouval k vám, drazí přátelé, poukázal jsem na ty reakční živly, které rozvracely Národní frontu, které se vetřely do našeho politického života a pracovaly proti programu vlády, proti lidu a pro rozvrat. Byli to ti reakčníci, kteří v těžké situaci vyvolané katastrofálním suchem a neúrodou roku 1947 zneužívali neštěstí, které postihlo naší zemi, podporovali hospodářský rozvrat, prováděli sabotáž hospodářských a vládních prací, řídíce se zlotřilým heslem: čím hůře pro lid, tím lépe pro ně, pro reakci a její protistátní a protilidové plány a cíle.
Náš statečný lid svým historickým únorovým vítězstvím odvalil těžký balvan ze své cesty k lepšímu, socialistickému zítřku. Blahodárné důsledky tohoto vítězství se velmi záhy projevily v celém našem veřejném životě. Nová vláda obrozené Národní fronty rychle dokončila to, co pro zuřivý odpor reakčních činitelů bylo zameškáno. Na předním místě nutno uvést další znárodnění v průmyslu, velkoobchodě a zahraničním obchodě, jak žádal sjezd závodních rad 22. února 1948. Tím byl nejen dále značně posílen veřejný, socialistický sektor v našem národním hospodářství, ale zasazena také další citelná rána reakci, které byla zúžena hospodářská základna, a tím živná půda jejich úkladů proti základům našeho lidově demokratického zřízení. Z ostatních významných opatření dovolte, abych vzpomněl alespoň rychlého dokončení pozemkové reformy a uzákonění národního pojištění. Splnění vládního programu bylo pak korunováno přijetím naší nové lidově demokratické ústavy, ústavy 9. května, která v souladu s vůlí a zájmy našeho lidu zakotvila všechny základní vymoženosti naší národní a demokratické revoluce. Jaké vítězství slavil tím náš lid, uvědomíme si pouze tehdy, připomeneme-li si, jaké překážky kladli exponenti reakce právě při projednávání ústavy v ústavodárném Národním shromáždění, kde odhalili svou reakční protilidovou tvář.
V bilanci uplynulého roku vynikající místo přísluší 30. květnu, kdy lid svým jednomyslným hlasováním za jednotnou kandidátku Národní fronty stvrdil a dále upevnil svou jednotu a své únorové vítězství. Z květnových voleb vyšlo nové, skutečně lidové Národní shromáždění, které přestalo být jednou provždy baštou reakce a které nyní ve spolupráci s vládou řeší všechny problémy, které stojí na pořadu dne při plnění našeho velkého budovatelského programu.
Ukončili jsme dvouletý plán a můžeme s uspokojením říci, že se plně osvědčil. Do konce listopadu byly splněny úkoly dvouletého plánu v průmyslu, vyjímaje průmysl výživy, na 101,3 %. Dá se očekávat podle průběhu v prosinci, že tento výsledek zůstane i v celkovém splnění dvouletého plánu nezměněn. V posledním čtvrtletí 1948 jsme tak dosáhli přibližně 110 % předválečné výše výroby z roku 1937, jak předpokládal plán.
Velikost této skutečnosti pochopíme, řekneme-li, že jsme za tři a půl roku po skončení války dosáhli takového stupně průmyslové výroby, jakého kapitalistický řád v předmnichovské republice nikdy nedosáhl. Při tom tendence naší výroby je trvale vzestupná, neohrožována krizemi a zabezpečující rozvoj našeho hospodářství. V tomto směru je zvlášť důležité, že své úkoly vcelku splnil těžký průmysl, mající základní význam pro úkoly naší prvé pětiletky.
To jsou velké úspěchy našeho plánování, které potvrzují, že jdeme po správné cestě. Za to patří dík všem našim dělníkům, technikům, úředníkům a ředitelům našeho průmyslu, kteří se o splnění a překonání plánu zasloužili.
Neméně zdatně splnila své úkoly i naše doprava, která ve dvouletce nejen dosáhla plánovaného výkonu, nýbrž jej i předstihla, a tak překročila výkony z r. 1937. Uvádím tu zejména přepravu dodávek obilí ze Sovětského svazu a jiné velké nárazové úkoly v roce 1948, které jen zvýšenou pohotovostí a úsilím dopravních zaměstnanců byly zvládnuty. I našim dopravním a poštovním zaměstnancům patří dík za obětavé plnění daných úkolů.
Jedním z nejslabších článků plánu bylo stavebnictví, kde až do února 1948 vládli soukromí kapitalisté, kteří plnění plánu sabotovali. Převzali jsme od nich stavebnictví v rozvráceném stavu. Bylo prvým úkolem vnést sem co nejrychleji dobrou organisaci. Přes tyto potíže se nám podařilo do určité míry zlepšit v roce 1948 plnění plánu, i když s ním nemůžeme být ještě zdaleka spokojeni.
S velkými obavami jsme vzhlíželi k následkům sucha, které nás postihlo v roce 1947. Bylo nebezpečí, že zejména na jaře 1948 se projeví neblaze ve výživě celého národa. Tato situace nás postavila před naléhavý úkol, zabezpečit výživu národa stůj co stůj. Jestliže jsme zdolali tento úkol úspěšně, děkujeme za to v prvé řadě velkorysé pomoci našeho velkého přítele a spojence Sovětského svazu. Velká zásluha na překonání nebezpečí patří též našemu průmyslu a dopravě, které splněním a překročením plánu umožnily nákup potřebných potravin.
Rok 1948 byl již pro naše zemědělství příznivější. V tomto roce byla půda obdělána a oseta podle plánu až na brambory, kde nedostatek sadby způsobil nesplnění plánu. Potěšitelné je zvyšování počtu dobytka, i když zde ještě nedosahujeme plánovaných čísel. Celkem úspěšně probíhá výkup chlebového obilí, stejně jako výkup hovězího dobytka. Pozadu zůstal výkup mléka, vajec a vepřů, kde budou muset naši zemědělci dohánět zmeškané.
Pomáháme zemědělcům v jejich namáhavé práci zvyšováním mechanizace zemědělství. Plán mechanizace byl během dvouletého plánu plněn dobře. Dalším pokračováním v mechanizaci v prvé pětiletce chceme zemědělcům v ještě větší míře pomoci. Tím jim zároveň umožníme lépe soustředit síly na splnění úkolu zvýšit živočišnou výrobu. Dalším prostředkem k dosažení tohoto cíle je zakládání velkovýkrmen vepřů.
Zabezpečením výroby zemědělské zajistíme i náš průmysl výživy, který ve dvouletce trpěl nedostatkem domácích surovin a nesplnil proto plán tak, jak jsme předpokládali. S důvěrou očekáváme, že v příštím roce naše zemědělství daleko podstatnější měrou zabezpečí výživu národa. Oceňujeme zásluhy těch drobných a středních rolníků, kteří plní osevní plán a kteří řádně odevzdávají předepsané dodávky. Rovněž jim patří dík nás všech.
Úspěšné splnění plánu v průmyslu a dopravě umožnilo udržet počáteční vzestup životní úrovně obyvatelstva a nadto ještě uskutečnit tak obrovské dílo, jako je národní pojištění, které sociálně zabezpečilo 95 % příslušníků našich národů.
Můžeme tedy se zadostiučiněním říci, že jsme dvouletku úspěšně zakončili a zejména v jejím závěru vytvořili dobré předpoklady pro zahájení pětiletky.
Vážení spoluobčané! Bilance roku 1948 naplňuje pocitem radosti a sebevědomí každého Čecha a Slováka. Mnohé jsme vykonali, ale ještě větší úkoly nás čekají v nastávajícím roce. Všechny přípravy k zahájení pětiletky byly učiněny a pondělkem počínaje vysoukáme si rukávy, abychom cifry plánů a programů proměnili v požehnané plody tvořivé lidské práce na všech úsecích – v závodech, na polích, v úřadech, školách a institucích. Splněním pětiletky položíme pak základní kameny budování socialistického řádu u nás.
Stojíce na prahu prvního roku pětiletky, musíme si uvědomit, že jedině svornou spoluprací všech pokrokových sil národa v čele s dělnickou třídou, rozvinutím iniciativy širokých mas pracujících a odstraněním všech škůdců z našeho hospodářství co nejrychleji dosáhneme lepší budoucnosti a zvítězíme v boji o splnění pětiletého plánu. Nový rok přinese další upevnění našeho lidově demokratického řádu, spějícího k socialismu. Současně splněním pětiletky zahájí svou činnost krajské národní výbory; brzy dojde k uskutečnění zlidovění našeho soudnictví a k postupnému přetvoření celého našeho právního řádu v duchu důsledné lidové demokracie.
Vstupujeme do nového roku naplněni vírou a nezdolnou jistotou v úspěch našeho velkého díla. Tato naše víra a jistota má hluboké kořeny. Ona vyvěrá z důvěry v mohutné tvořivé nadání a pracovní nadšení pracujícího lidu naší země. Ona též v neposlední řadě vyrůstá z vědomí, že s námi je mocný a nepřemožitelný Sovětský svaz, jenž znovu a znovu dokumentuje svou věrnost a přátelství k nám, k našim národům a našemu státu. Ve věčném přátelství, spojenectví a stále se prohlubující spolupráci a ním a ve spojenectví s ostatními lidově demokratickými státy zajistíme naší zemi mír a bezpečnost, kterou potřebuje k provádění svých budovatelských plánů.
To všechno, drazí přátelé, jsou zdroje, z nichž budeme čerpat přesvědčení ve zdar naší věci a posilu v našem snažení, jímž bude naplněn celý nastávající rok – jít vpřed na cestě k socialismu
Milí spoluobčané,
čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších miliónů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal.
Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit. Celá odvětví průmyslu vyrábějí věci, o které není zájem, zatímco toho, co potřebujeme, se nám nedostává. Stát, který se nazývá státem dělníků, dělníky ponižuje a vykořisťuje. Naše zastaralé hospodářství plýtvá energií, které máme málo. Země, která mohla být kdysi hrdá na vzdělanost svého lidu, vydává na vzdělání tak málo, že je dnes na dvaasedmdesátém místě na světě. Zkazili jsme si půdu, řeky i lesy, jež nám naši předkové odkázali, a máme dnes nejhorší životní prostředí v celé Evropě. Dospělí lidé u nás umírají dřív, než ve většině evropských zemí.
Dovolte mi malý osobní zážitek: když jsem nedávno letěl do Bratislavy, nalezl jsem při různých jednáních čas k tomu, abych pohlédl z okna. Viděl jsem komplex Slovnaftu a hned za ním velkoměsto Petržalku. Ten pohled mi stačil k tomu, abych pochopil, že naši státníci a političtí činitelé se po desítiletí nedívali nebo nechtěli dívat ani z oken svých letadel. Žádná četba statistik, které mám k dispozici, by mi neumožnila rychleji a snadněji pochopit stav, do něhož jsme se dostali.
Ale to všechno není stále ještě to hlavní. Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe. Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr a pro mnohé z nás znamenají jen jakési psychologické zvláštnosti, anebo se jeví jako zatoulané pozdravy z dávných časů, poněkud směšné v éře počítačů a kosmických raket. Jen málokteří z nás dokázali nahlas zvolat, že mocní by neměli být všemocní a že zvláštní farmy, které pro ně pěstují ekologicky čisté a kvalitní potraviny, by měly své produkty posílat do škol, dětských internátů a nemocnic, když už je naše zemědělství nemůže zatím nabízet všem. Dosavadní režim – vyzbrojen svou pyšnou a nesnášenlivou ideologií – ponížil člověka na výrobní sílu a přírodu na výrobní nástroj. Zaútočil tím na samu jejich podstatu i na jejich vzájemný vztah. Z nadaných a svéprávných lidí, důmyslně hospodařících ve své zemi, udělal šroubky jakéhosi obludně velkého, rachotícího a páchnoucího stroje, o němž nikdo neví, jaký má vlastně smysl. Nedokáže nic víc, než zvolna, ale nezadržitelně opotřebovávat sám sebe a všechny své šroubky.
Mluvím-li o zkaženém mravním ovzduší, nemluvím tím pouze o pánech, kteří jedí ekologicky čistou zeleninu a nedívají se z oken letadel. Mluvím o nás všech. Všichni jsme si totiž na totalitní systém zvykli a přijali ho za nezměnitelný fakt a tím ho vlastně udržovali. Jinými slovy: všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod totalitní mašinérie odpovědni, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci.
Proč o tom mluvím: bylo by velmi nerozumné chápat smutné dědictví posledních čtyřiceti let jako cosi cizího, co nám odkázal vzdálený příbuzný. Musíme toto dědictví naopak přijmout jako něco, čeho jsme se my sami na sobě dopustili. Přijmeme-li to tak, pochopíme, že jen na nás všech je, abychom s tím něco udělali. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit povinnost, která dnes stojí před každým z nás, totiž povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat. Nemylme se: sebelepší vláda, sebelepší parlament i sebelepší prezident toho sami mnoho nezmohou. A bylo by i hluboce nesprávné čekat obecnou nápravu jen od nich. Svoboda a demokracie znamená přece spoluúčast a tudíž spoluodpovědnost všech.
Uvědomíme-li si to, pak se nám okamžitě všechny hrůzy, které nová československá demokracie zdědila, přestanou jevit tak hrůzné. Uvědomíme-li si to, vrátí se do našich srdcí naděje.
V nápravě věcí obecných se máme oč opřít. Poslední doba – a zvláště posledních šest týdnů naší pokojné revoluce – ukázala, jak velký obecně lidský, mravní a duchovní náboj a jak velká občanská kultura dřímaly v naší společnosti pod vnucenou maskou apatie. Kdykoli mi někdo o nás kategoricky tvrdil, že jsme tací nebo onací, vždycky jsem namítal, že společnost je velmi tajemné stvoření a že nikdy není dobré věřit pouze té její tváři, kterou právě ukazuje. Jsem šťasten, že jsem se nemýlil. Všude ve světě se lidé diví, kde se v těch poddajných, ponížených, skeptických a zdánlivě už v nic nevěřících občanech Československa vzala náhle ta úžasná síla za několik týdnů zcela slušným a mírumilovným způsobem setřást ze svých beder totalitní systém. My sami se tomu divíme. A ptáme se: odkud vlastně mladí lidé, kteří nikdy jiný systém nepoznali, čerpají svou touhu po pravdě, svou svobodomyslnost, svou politickou fantazii, svou občanskou odvahu i občanský rozmysl? Jak to, že i jejich rodiče – tedy přesně ta generace, která byla považována za ztracenou – se k nim přidali? Jak je vůbec možné, že tolik lidí okamžitě pochopilo, co dělat, a nikdo z nich k tomu nepotřebuje žádné rady a instrukce?
Myslím, že tato nadějeplná tvář naší dnešní situace má dvě hlavní příčiny: člověk především nikdy není jen produktem vnějšího světa, ale vždycky je také schopen vztahovat se k něčemu vyššímu, byť by tuto schopnost v něm vnější svět jakkoli systematicky hubil; za druhé to je tím, že humanistické a demokratické tradice, o nichž se tak často planě hovořilo, přeci jen kdesi v nevědomí našich národů a národních menšin dřímaly a nenápadně se přenášely z generace na generaci, aby je v pravou chvíli každý z nás v sobě objevil a proměnil je ve skutek.
Za svou dnešní svobodu jsme ovšem museli i my zaplatit. Mnoho našich občanů zahynulo v padesátých letech ve věznicích, mnozí byli popraveni, tisíce lidských životů bylo zničeno, statisíce talentovaných lidí bylo vypuzeno do zahraničí. Pronásledováni byli ti, kteří za války zachraňovali čest našich národů, ti, kteří se vzepřeli totalitní vládě, i ti, kteří dokázali prostě být sami sebou a myslet svobodně. Na nikoho, kdo za naši dnešní svobodu tak či onak zaplatil, by nemělo být zapomenuto. Nezávislé soudy by měly spravedlivě zvážit případnou vinu těch, kdo jsou za to odpovědni, aby vyšla plná pravda o naší nedávné minulosti najevo.
Zapomenout ovšem nesmíme ani na to, že jiné národy zaplatily za svou dnešní svobodu ještě tvrději a že tím platily nepřímo i za nás. Potoky krve, které protekly v Maďarsku, Polsku, Německu a nedávno tak otřásajícím způsobem v Rumunsku, jakož i moře krve, které prolily národy Sovětského svazu, nesmí být zapomenuty především proto, že každé lidské utrpení se týká každé lidské bytosti.Ale nejen to: nesmí být zapomenuty i proto, že právě tyto velké oběti jsou tragickým pozadím dnešní svobody či postupného osvobozování národů sovětského bloku, tedy pozadím i naší čerstvě nabyté svobody. Bez změn v Sovětském svazu, Polsku, Maďarsku a Německé demokratické republice by se asi u nás těžko stalo to, co se stalo, a pokud by se to stalo, rozhodně by to nemělo tak krásně pokojný charakter.
Že jsme měli příznivé mezinárodní podmínky, neznamená ovšem, že nám v těchto týdnech někdo bezprostředně pomáhal. Po staletích se vlastně oba naše národy napřímily samy, neopřeny o žádnou pomoc mocnějších států či velmocí. Zdá se mi, že v tom je velký mravní vklad této chvíle: skrývá v sobě naději, že napříště už nebudeme trpět komplexem těch, kteří musí trvale někomu za něco děkovat. Teď záleží jen na nás, zda se tato naděje naplní a zda se historicky docela novým způsobem probudí naše občanské, národní i politické sebevědomí.
Právě naopak: jedině člověk nebo národ v tom nejlepším slova smyslu sebevědomý je schopen naslouchat hlasu druhých, přijímat je jako sobě rovné, odpouštět svým nepřátelům a litovat vlastních vin. Pokusme se takto chápané sebevědomí vnést jako lidé do života naší pospolitosti a jako národy do našeho chování na mezinárodním jevišti. Jedině tak získáme opět úctu k sobě samým, k sobě navzájem i úctu jiných národů.
Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoli jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout.
Náš první prezident napsal: Ježíš, nikoli Caesar. Navazoval tím na Chelčického i Komenského. Dnes tato idea v nás opět ožila. Troufám si říct, že snad dokonce máme možnost šířit ji dál a vnést tak do evropské i světové politiky nový prvek. Z naší země, budeme-li chtít, může už natrvalo vyzařovat láska, touha po porozumění, síla ducha a myšlenky. Toto záření může být přesně tím, co můžeme nabídnout jako náš osobitý příspěvek světové politice.
Masaryk zakládal politiku na mravnosti. Zkusme v nové době novým způsobem obnovit toto pojetí politiky. Učme sami sebe i druhé, že politika by měla být výrazem touhy přispět ke štěstí obce, a nikoli potřeby obec podvést nebo ji znásilnit. Učme sami sebe i druhé, že politika nemusí být jen uměním možného, zvlášť pokud se tím myslí umění spekulací, kalkulací, intrik, tajných dohod a pragmatického manévrování, ale že může být i uměním nemožného, totiž uměním udělat lepšími sebe i svět.
Jsme malá země, ale přesto jsme byli kdysi duchovní křižovatkou Evropy. Proč bychom se jí opět nemohli stát? Nebyl by to další vklad, jímž bychom mohli oplácet jiným pomoc, kterou budeme od nich potřebovat?
Domácí mafie těch, kteří se nedívají z oken svých letadel a jedí speciálně vykrmená prasata, sice ještě žije a občas kalí vody, ale není už naším hlavním nepřítelem. Tím méně je jím jakákoli mafie mezinárodní. Naším největším nepřítelem jsou dnes naše vlastní špatné vlastnosti. Lhostejnost k věcem obecným, ješitnost, ctižádost, sobectví, osobní ambice a rivality. Na tomto poli nás čeká teprve hlavní zápas.
Máme před sebou svobodné volby a tudíž i předvolební boj. Nedopusťme, aby tento boj zašpinil dosud čistou tvář naší vlídné revoluce. Zabraňme tomu, abychom sympatie světa, které jsme tak rychle získali, stejně rychle ztratili tím, že se zapleteme do houštiny mocenských šarvátek. Nedopusťme, aby pod vznešeným hávem touhy sloužit věcem obecným rozkvetla opět jen touha posloužit každý sám sobě. Teď už opravdu nejde o to, která strana, klub či skupina zvítězí ve volbách. Teď jde o to, aby v nich zvítězili – bez ohledu na své legitimace – ti mravně, občansky, politicky i odborně nejlepší z nás. Budoucí politika i prestiž našeho státu bude záviset na tom, jaké osobnosti si vybereme a posléze zvolíme do svých zastupitelských sborů.
Milí spoluobčané!
Před třemi dny jsem se stal z vaší vůle, tlumočené poslanci Federálního shromáždění, prezidentem této republiky. Očekáváte tedy právem, že se zmíním o úkolech, které před sebou jako váš prezident vidím.
Prvním z nich je využít všech svých pravomocí i svého vlivu k tomu, abychom brzy a důstojně předstoupili všichni před volební urny ve svobodných volbách a aby naše cesta k tomuto historickému mezníku byla slušná a pokojná.
Mým druhým úkolem je bdít nad tím, abychom k těmto volbám přistoupili jako dva skutečně svéprávné národy, které navzájem ctí své zájmy, národní svébytnost, náboženské tradice i své symboly. Jako Čech v prezidentském úřadu, který složil slib do rukou významného a sobě blízkého Slováka, cítím po různých trpkých zkušenostech, které měli Slováci v minulosti, zvláštní povinnost bdít nad tím, aby byly respektovány všechny zájmy slovenského národa a aby mu nebyl v budoucnosti uzavřen přístup k žádné státní funkci, včetně té nejvyšší.
Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoli důvodů hůře, než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice už nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíc potřebují.
Jako vrchní velitel branných sil chci být zárukou, že obranyschopnost našeho státu nebude nikomu už záminkou k tomu, aby mařil odvážné mírové iniciativy, včetně zkracování vojenské služby, zřizování náhradní vojenské služby a celkové humanizace vojenského života.
V naší zemi je mnoho vězňů, kteří se sice vážně provinili a jsou za to potrestáni, kteří však museli projít – navzdory dobré vůli některých vyšetřovatelů, soudců a především advokátů – pokleslou justicí, jež zkracovala jejich práva, a musí žít ve věznicích, které se nesnaží probouzet to lepší, co je v každém člověku, ale naopak lidi ponižují a fyzicky i duševně ničí. S ohledem na tuto skutečnost jsem se rozhodl vyhlásit poměrně širokou amnestii. Vězně zároveň vyzývám, aby pochopili, že čtyřicet let špatného vyšetřování, souzení a věznění nelze odstranit ze dne na den, a aby chápali, že všechny urychleně chystané proměny si přeci jen vyžádají určitý čas. Vzpourami nepomohou ani této společnosti, ani sobě. Veřejnost pak žádám, aby se propuštěných vězňů nebála, neztrpčovala jim život a pomáhala jim v křesťanském duchu po jejich návratu mezi nás nalézat v sobě to, co v nich nedokázaly nalézt věznice: schopnost pokání a touhu řádně žít.
Mým čestným úkolem je posílit autoritu naší země ve světě. Rád bych, aby si nás jiné státy vážily za to, že prokážeme porozumění, toleranci a lásku k míru. Byl bych šťasten, kdyby ještě před volbami navštívili naši zemi – byť na jeden jediný den – papež Jan Pavel II. a tibetský dalajlama. Byl bych šťasten, kdyby se posílily naše přátelské vztahy se všemi národy. Byl bych šťasten, kdyby se nám podařilo ještě před volbami navázat diplomatické styky s Vatikánem a Izraelem. K míru chci přispět i svou zítřejší krátkou návštěvou našich dvou navzájem spřízněných sousedů, totiž Německé demokratické republiky a Spolkové republiky Německa. Nezapomenu ani na naše další sousedy – bratrské Polsko a stále nám bližší Maďarsko a Rakousko.
Na závěr bych rád řekl, že chci být prezidentem, který bude méně mluvit, ale víc pracovat. Prezidentem, který se bude nejen dobře dívat z oken svého letadla, ale který – a to hlavně – bude trvale přítomen mezi svými spoluobčany a dobře jim naslouchat.
Můj nejvýznačnější předchůdce zahájil svůj první projev citátem z Komenského. Dovolte mi, abych já svůj první projev ukončil vlastní parafrází téhož výroku:
Comments
Post a Comment